Jan Linka

Na těchto stránkách hodlám prezentovat různé střípky věnované raněnovověké bohemikální literatuře a informace o autorovi stránek.

Contents: 

Ouvod

Děkuju Jiřímu Pavlíkovi, že mě umístil do této cely. Je mi potěšením viset v tak vybrané společnosti!

Protože dochází v našem požehnaném polovědeckém polosvětě k mnoha krádežím nápadů i celých děl, texty zde publikované zpřístupňuju vždy s nějakou vadou a většinou bez uvedení zdroje. Mají sloužit k orientačnímu seznámení se zajímavými a dosud v celku nepublikovanými památkami dobové tvorby. Vznikne tak malá on-line antologie.
V ní se v této chvíli nacházejí i v rámci středoevropském mimořádné hodinky s kristologickým kultem Moudrosti Boží (v duchu susonovské mystiky). Především v pseudobernardinském hymnu Jesu, dulcis memoria, který je součástí hodinek, přinášejí takřka všechny zásadní toposy (ještě nepříliš rozvinuté) typicky barokního kultu Boží lásky. Jejich název zní Hodině věčné Moudrosti toužení (1615) a pocházejí od jezuity Šebestiána Vojtěcha Scipiona, považovaného pozdějšími generacemi za vzorového spisovatele .
Následuje opět sv. Bernardovi připisovaný hymnus, tentokrát v redakční úpravě jezuity Jiřího Konstantia z roku 1658 (podruhé vyšlo roku 1689), který vycházel z kancionálové verze silně upravovaného Scipionova překladu (hymnus se objevuje v kancionálech určených především sodalitám při jezuitských školních institucích: 1622, 1631, 1639 a 1642; naposledy u Václava Karla Holana Rovenského 1694, ale již v redukované podobě).
Dále jsou tu Hodinky zlaté Bohmila jezuity Daniela Ignácia Nitsche (1709) i s latinskou předlohou (bezprostřední vydání, z něhož adaptace vychází, je datováno 1703), v 50. letech 17. století slavnou v německém, ale následně zejména v českém prostředí. (Nález kolegy Jana Kvapila, německý překlad těchto hodinek vydaný v Praze 1734 v překladu jezuity Andrease Freybergera, potvrzuje důležitost těchto hodinek a jejich recepci v třech hlavních zemských jazycích.)
První čtyři texty zde zpřístupněné tak reprezentují katolické slovesné baroko v českém i latinském jazyce v básnické podobě. Tento typ produkce byl podle všeho velmi oblíbenou složkou modlitebních knih určených mládeži a publikovaných nejčastěji jako sodalitní příručky. Sodality-bratrstva představují v českém prostředí 17. a 18. století specifické zformování části rekatolizované společnosti, v případě výše uvedených textů organizované jezuity při jejich institucích, nejčastěji školních. Zde se šířila tehdy velmi atraktivní, značně liberální a kreativní forma zbožnosti spojené se vzdělaností, kterou lze označit pojmem "rétorická mystika". K ní řadím rovněž hymnus jezuity Fridricha Bridelia Co Bůh? Člověk? vydaný roku 1658/1659. Provázanost a znalost vrcholů dosavadní produkce a následné navazování na ni je u jednotlivých autorů zjevná (zejména v řadě tří generací: Scipio - Konstantius/Bridelius - Nitsch).
Zmiňovaný Jiří Konstantius je vůbec nečekaně pestrou osobností a je načase prezentovat ho nejen jako gramatika, ale i jako spisovatele, který spolutvořil českou tvář v 50. a 60. letech 17. století velmi oblíbené rétorické mystiky vrcholící v kultu Boží lásky. Literárním projevem této zbožnosti, textem, který pro tehdejší jezuitské prostředí nejdokonaleji vyjadřoval novou zbožnost, byl sonet připisovaný jezuity sv. Františku Xaveriovi a karmelity sv. Terezii z Avily. Konstantius roku 1672 ublikoval v jedné knížce dokonce dvě verze tohoto kultovního textu, který je v nadalpském prostoru nejspíš nejdříve a nejintenzivněji recipován právě v českých zemích. Připojuju následně k němu čtyři předmluvy k různým Konstantiovým knížkám, které ukazují jeho schopnost pracovat s velmi odvážnými koncepty.
Slavného Fridricha Bridelia reprezentuje latinská modlitba vytvořená podle knížky připisované svatému Augustinovi a nazvané stejně jako jedna autentická Augustinova knížka Soliloquia. Jestli modlitbu Bridelius sám vytvořil, nebo jen převzal, nevím, každopádně se objevuje za jeho vedení klementinské tiskárny v nově upravené sodalitní příručce pro mariánská bratrstva roku 1659.
Jinou tvář katolického baroka zde zastupuje řada dalších úryvků. Výňatek z jedné knihy vydané v okruhu jezuity Jiřího Plachého-Fera nazvaný Vinš je stylizovaný list, kteří vyslali svatí v nebi pozemšťanům. Další ukázka, první soubor životů českých patronů, který lze připsat Jiřímu Plachému-Ferovi, zde představuje typickou prozaickou produkci před nástupem brideliovské generace: v prvním případě tedy kult svatých v narativně invenční podobě (typické pro německojazyčnou literaturu té doby - pravděpodobně jde o překlad), v druhém případě pak v etapě hledání kanonického výčtu českých patronů (jde v podstatě o překlad části knihy Jiřího Bartholda Pontana z Breitenberga Bohemia pia).
Přidávám ještě jako přílohu nedokončenou bibliografii česky psaných textů s tematikou svatých. Naposledy jsem k ní něco přidával tuším v roce 2006, jinak záměr byl sestavit bibliografii všech bohemikálních textů tohoto typu, ale kdo ví, kdy a zda se ještě k tomuto pošetilému nápadu vrátím? Třeba poslouží někomu dalšímu, třeba jako odstrašující příklad. Příklad vzorový naopak poskytuje text Kristiny Kallertové, který dokazuje, nakolik mizerně jsem excerpoval Knihopis (viz K. Kallert: Svatý Jan Nepomucký ve třech jazycích. Bibliografie pražských svatojanských arcibratrských kázání u sv. Víta a panegyrik na Skalce, in Knihy a dějiny 9/10, 2002–2003, s. 5–89). Zkratky užité v katalogu jsou vysvětleny v chronologicky řazené bibliografii.
Pro zpestření doplňuju o scénář průvodu s tělem sv. Heraklia.
Prozatím na konec vkládám výbor z typické kolektivní práce z roku 1660, v níž je textově dokumentováno spojení jezuitské univerzitní vzdělanosti se spiritualitou Boží lásky. Opět zaměřeno na recepci xaveriánského sonetu, a to velmi časnou. Zvláštní je, že se z tisků tohoto typu zachoval takřka vždy pouze jeden exemplář.
Dixi (čili latinsky howgh).

PřílohaVelikost
Microsoft Office document icon VS-katalog.doc611.5 KB
Microsoft Office document icon VS-bibliografie.doc469.5 KB

Biografie

Narozen roku 1971 v Praze. Jeden z žáků prof. Alexandra Sticha, absolvent bohemistiky a polonistiky na FF UK v Praze (1999). Od ledna 2003 editor časopisu Česká literatura, jinak redaktor, editor, korektor, badatel, publicista a překladatel z polštiny na volné noze. Ženat, má čtyři děti. V současnosti připravuje vydání Kroniky české Václava Hájka z Libočan (1541) a spolu s Janem Kvapilem Hodinek zlatých Bohmila jezuity Daniela Ignácia Nitsche (1709 – stále chystáno a stále nalézány nové zajímavé související texty, takže se termín vydání poněkud vzdaluje).
Transliterovaný text posledně zmíněného díla i jeho předlohu zpřístupňují tyto stránky. Zde připojena rovněž první verze edice (pouze Nitschovy české adaptace) jako příloha.

PřílohaVelikost
Microsoft Office document icon Bohmil.doc185.5 KB

Bibliografie

diplomová práce
Český překlad Životů svatých Petra Skargy aneb Tvorba Šebestiána Vojtěcha Scipiona. Varšava 1998, 105 stran (strojopis)

studie
„Scipio Berlička a Piotr Skarga: dávné kořeny jazykové a literární kultury českého obrození“; in Halina Mieczkowska – Teresa Z. Orłoś (edd.): Odrodzenie narodowe w Czechach i na Słowacji. Księga ku czci Profesora Zdzisława Niedzieli. Kraków, Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego 1999, s. 131–140
„Czytelnik Bridla w środowisku polskich badaczy literatury dawnej – szkic“; in Janusz Pelc – Krzysztof Mrowcewicz – Marek Prejs (edd.): Barok w Polsce i w Europie Środkowo-Wschodniej. Drogi przemian i osmozy kultury. Warszawa, Wydział Polonistyki, Instytut Literatury Polskiej 2000, s. 325–332
„Vitae Sanctorum 1696“; Bibliotheca Strahoviensis 2001/4–5, s. 191–230
„Przekłady »Postylli« Ks. Jakuba Wujka na język czeski“; in Ewa Bem-Wiśniowiecka (ed.): Barok polski wobec Europy. Kierunki dialogu. Materiały międzynarodowej konferencji naukowej w Radziejowicach 13–15 maja 2002. Warszawa, ANTA 2003, s. 113–133
„Kult českých patronů v díle Jiřího Fera-Plachého SJ“; in Ivana Čornejová (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4.–5. 6. 2003. Praha, Scriptorium 2003, s. 317–331
„Svatá Hedvika v česky tištěné literatuře 17. a 18. století“; in Zofia Tarajło-Lipowska – Jarosław Malicki (edd.): Wrocław w Czechach – Czesi we Wrocławiu. Literatura – język – kultura. Wrocław, ATUT 2003, s. 55–64
Jan Kvapil - Jan Linka: „Daniel Ignatius Nitsch a svatý František Xaverský v objetí Boží lásky“; in Bohemia jesuitica 1556–2006, Praha, Karolinum 2010, s. 841–853

bibliografie
Jan Linka – Miloš Sládek: Soupis polonik uložených v Literárním archivu PNP v Praze. Soupis z fondů zpracovaných ve 2. stupni i z fondů uspořádaných a částečně uspořádaných. Praha, Památník národního písemnictví 2003, 550 stran (strojopis)
Miloš Sládek – Jan Linka: „Krótka informacja o inwentarzu poloników przechowywanych w Archiwum Literackim Pomnik Narodowego Piśmiennictwa w Pradze“; Archiwista Polski IX, 2004/3, s. 45–47
„Nálezová zpráva o nepomucenské polské modlitební knížce“; Česká literatura LII, 2004/6, s. 889–890
„Jiří Ferus-Plachý SJ a jeho okruh aneb Dílo nejzáhadnějšího českého autora 17. století“; Listy filologické CXXVIII, 2005/1–2, s. 145–180
Polonika czeskie doby renesansu, baroku i oświecenia w Bibliotece Premonstratensów na Strahowie (Praga). Katalog (v tisku)

miscellanea
„Explikatologie?“, Listy filologické CXXIII; 2000/1–2, s. 157–158
„Co z raněnovověkých textů vydávat? A jak?“; Česká literatura LIII, 2005/2, s. 233–239

eseje
„Svatý Ivan, ivanité, ivanitka“; Souvislosti VI, 1995/3, s. 150–154
„Glatz, Kłodzko, Kladsko“; Souvislosti VII, 1996/2–3, s. 247–250
„Poláci a Češi – Descripta gentium“; Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 7–12
„Finis coronat opus“; A2 I, 2005/6, s. 6–7
„Václav Hájek z Libočan. Český Shakespeare“; A2 II, 2006/37, s. 6
„Friedrich Bridel. Tři etapy jedné životní pouti“; A2 II, 2006/3, s. 7
„Jiří Plachý-Ferus. Ku prospěchu jazyka českého“; A2 II, 2006/49, s. 7

edice
Damascen Marek: „Co se nyní zatajuje, to Den soudný vyjevuje“ (edice kázání z r. 1727); edd. Jakub Krč, Martin Valášek, Jan Linka; Souvislosti V, 1994/1, s. 55–62
Dominik Antonín Stey: „Lillium convallium“ (edice části regulí svatoivanské kongregace z r. 1762); Souvislosti VI, 1995/3, s. 155–157
Jaroslav Durych: Služebníci neužiteční; edd. Jakub Krč, Martin Valášek, Petr Šrámek a Jan Linka. Praha, Argo 1996
Jan Hynek Dlouhoveský: „Svatý Vít mučedlník“ (edice modlitby z r. 1673); Souvislosti IX, 1998/1, s. 32–37
Šebestián Vojtěch Scipio: „Předmluva k Postile“; Pěší zóna 10, 2002, s. 27
Daniel Ignácius Nitsch: „Není tu ráj, ale mumraj“ (edice části tisku Hodinky zlaté Bohmila, 1709), edd. Jan Linka a Jan Kvapil; Souvislosti XVI, 2005/3, s. 66–75
Adest Xaverius, non abest Amor (sonet sv. Františka Xaveria v sedmi verzích), edd. Jan Linka a Jan Kvapil; Plav VI, 2010, č. 5, s. 38–47

překlady
Hanna Dylągowa: „Brestská unie – smír či svár“; Souvislosti VII, 1996/1, s. 203–208
Andrzej Stasiuk: „Místo“; Host 1997/8, s. 39–43
Władysław Tatarkiewicz: „Emblematika a ikonologie“ – Janusz Pelc: „O emblémech“ – Teresa Michałowska: „Emblema“ – Krzysztof Mrowcewicz: „Emblém a meditační kultura“; Souvislosti IX, 1998/1, s. 25–32
Czesław Miłosz: „Povídka o obráceném“; Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 65–70
Olga Tokarczuková: „Pravěk a jiné časy“ – úryvek; Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 125–128
Andrzej Stasiuk: „Zdi Hebronu“ – úryvek; Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 129–134
Krzysztof Varga: „Bildungsroman“ – úryvek; Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 134–138
„Kurpiovská legenda o vzniku člověka“; Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 261–262
Czesław Miłosz: „O erozi“; Babylon VIII, 1999/3, s. 7
Andrzej Stasiuk: „Paris-London-New York“; Lidové noviny (příloha Umění a kritika) XII, 1999/59, s. 18
Stanisław Barańczak: „O psaní veršů“; Literární noviny 2000/13, s. 10
„Literární hazard“. Rozhovor Barabary Gruszky-Zychové s Ewou Lipskou; Literární noviny, 2000/20, s. 10
Marek Starowieyski: „Apofthegmata pouštních otců z hlediska literárního“; předmluva in: Apofthegmata, výroky a příběhy pouštních otců; přel. Jiří Pavlík. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2000, s. 9–32
Małgorzata Borkowska: Kristus – život Marmionův. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2002. 176 stran
Leszek Engelking: „Nový mýtus, staré rituály. O básni Josefa Kainara Stříhali dohola malého chlapečka“; Česká literatura LIII, 2005/3, s. 361–375
Joanna Goszczyńska: „Josef Škvorecký a poetika populární literatury“; in Michal Přibáň (ed.): Škvorecký 80. Praha, Literární akademie (Soukromá škola Josefa Škvoreckého) 2005
Stanisław Vincenz: „Vzpomínka na kolomyjské Židy“; A2 II, 2006/30, s. 16–17
Antoni Kroh: „V Pieninách“; A2 II, 2006/50, s. 16–17
Jerzy Stempowski: „Ve středním Podněstří“; Souvislosti XVII, 2006/4, s. 244–258
Ewa Wipszycka - Szymon Hiżycki: Mniši - nejen ti svatí... Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2009. 140 stran

recenze
„Česká literatura doby baroka“ (Literární archiv, ročník 27, Praha 1994), Barok III (6), 1996/2, s. 245–246
„Pár slov o Sekalovi“ (Vladimír Michálek – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala; film z r. 1998); Souvislosti IX, 1998/3–4, s. 297–299
„Vyhnání z ráje – nekonečný příběh“ (Olga Tokarczuk: Dom dzienny, dom nocny, 1998); Lidové noviny (příloha Umění a kritika); čtvrtek 16. září 1999, s. 18
„Pánkovčín a konec světa“ (Václav Pankovčín: Tri ženy pod orechom, 1999); Lidové noviny (příloha Umění a kritika); čtvrtek 14. října 1999, s. 18
„Slavíček zpívá dobře“ (Jan Josef Božan: Slaviček rájský); Literární noviny 1999/48, s. 8–9
„Teatr jezuicki XVIII i XIX wieku w Polsce“ (ed. Irena Kadulska, Gdańsk 1997); Listy filologické CXXII, 1999/1–2, s. 147–149
„Encyklopedia wiedzy o jezuitach“ (ed. Ludwik Grzebień, Kraków 1996); Listy filologické CXXII, 1999/1–2, s. 149–150
„Badania porównawcze. Dyskusja o metodzie“ (ed. Alina Nowicka-Jeżowa. Izabelin 1998); Listy filologické CXXII, 1999/1–2, s. 151–153
„Tři z Krystalu OP“ (sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha; sv. Kateřina Sienská: Dialog; Girolamo Savonarola: Útěcha mého putování); Souvislosti X, 1999/3–4, s. 256–259
„Země dobrá, to jest země česká“ (ed. Ivona Kučerová a Lucie Medová. Brno, Atlantis 1998); Listy filologické CXXII, 1999/3–4, s. 279–283
„Kultura staropolska – kultura europejska. Prace ofiarowane Januszowi Tazbirowi w sidemdziesiątą rocznicę urodzin, Warszawa, Wydawnictwo Naukowe Semper 1997“; Acta Comeniana XXXVII, 1999, s. 334–337
„Za devatero horami a devatero řekami“ (Olga Tokarczuková: Pravěk a jiné časy); Literární noviny 2000/4, s. 8–9
„Thesaurus? Absconditus!“ (Ezopovy bajky – Katonova dvojverší – Rada otce synovi); Literární noviny 2000/13 , s. 8
„Pons asinorum“ (Adam Václav Michna z Otradovic: Básnické dílo); Literární noviny 2000/24, s. 8
„Durych a pilník“ (Jaroslav Durych. Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm); Souvislosti XI, 2000/3–4, s. 280–281
„Sláva Jana Kořínka“ (Jan Kořínek: Staré paměti kutnohorské); Literární noviny 2001/2, s. 10
„Do Hájku s františkány“ (Františkánský klášter v Hájku v literatuře 17. a počátku 18. století); Literární noviny 2001/4, s. 9
„Nový a starý“ (Slovník polských spisovatelů); Literární noviny 2001/5, s. 8
„Exempla trahunt“ (Šimon Lomnický z Budče: Kupidova střela; Dětinský řápek); Literární noviny 2001/8, s. 9
„Lidovky“ (Tři knížky lidového čtení: Meluzína, Magelona, Jenovefa); Souvislosti XII, 2001/1, s. 211–214
„Sic transit gloria“ (výstava a sborník Sláva barokní Čechie); Souvislosti XII, 2001/2, s. 202–205
„Exotické Polsko“ (Andrzej Stasiuk: Haličské příběhy); Lidové noviny (příloha Orientace), sobota 6. října 2001, s. 16
„Tolle, lege! Tolle, lege!“ (Gustav René Hocke: Svět jako labyrint. Manýrismus v literatuře); Literární noviny 2001/50, s. 9
„Tyjátr“ (Nathanaél Vodňanský z Uráčova: Theatrum mundi minoris); Literární noviny 2002/3, s. 9
„Hic sunt leones“ (Jan Kvapil: Ze Zahrádky do Zahrady; Matěj Tanner: Hora Olivetská); Literární noviny 2002/10, s. 9
„Kolik světů spatříš“ (Olga Tokarczuková: Denní dům, noční dům); Lidové noviny (příloha Orientace), sobota 6. dubna 2002, s. 16
„Vytrhni mne od nepřátel mých, Bože můj“ (Edita Štěříková: Pozváni do Slezska); Souvislosti XIII, 2002/1, s. 277
„Potemnělý dům“ (Olga Tokarczuková: Denní dům, noční dům); Literární noviny, 2002/23, s. 8–9
„Ta nádherná barva rudá“ (Magdalena Tulli: Stehy); Lidové noviny (příloha Orientace), sobota 8. června 2002, s. 16
„Naslouchání Rozpravám“ (Petr Vopěnka: Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci); Souvislosti XIII, 2002/2, s. 275
„Věčný pekelný žalář“ (G. B. Manni / M. V. Štajer: Věčný pekelný žalář); Lidové noviny (příloha Orientace), sobota 23. listopadu 2002, s. 14
„Pod maskou autenticity“ (Michał Głowiński: Černé sezony); Souvislosti XIII, 2002/3–4, s. 294
„Omnis terra adorent te“ (Miloslav Nevrlý: Chvály Zadní země); Literární noviny, 2003/3, s. 8
„Všecky své posluchače spasitedlně zastrašil“ (G. B. Manni / M. V. Štejer: Věčný pekelný žalář); Česká literatura 2003/1, s. 86
„Musae inter arma“ (Jiří Fiala: Dobové české slovesné reflexe slezských válek; České písně ze slezských válek); Česká literatura 2003/5, s. 601
„Rozkaz a modlitba“ (Pavel Hájek: Česká krajina a baroko); Literární noviny, 49/2003, s. 8
„Od bílé vrány k první vlaštovce“ (Alžběta Johanna Westonia: Proměny osudu); Literární noviny, 2004/5, s. 9
„Glaciální relikty“ (Miloslav Nevrlý: Zašlá chuť morušek); Literární noviny, 2004/10, s. 9
„In statu nascendi“ (Martin C. Putna: Jaroslav Durych); Literární noviny, 2004/16, s. 8
„Plod množstevního pojetí vědeckého provozu“ (Libor Pavera: Kazatel Daniel Nitsch); Česká literatura, 2004/3, s. 435
„Slezsko třikrát jinak“ (R. Žáček: Dějiny Slezska v datech; Korunní země v dějinách českého státu I.; Kryštof Václav z Nostic: Deník z cesty do Nizozemí); Literární noviny 2004/33, s. 8
„Vítězství a konce lásky“ (Čistý plamen lásky. Výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska); Literární noviny 2004/38, s. 9
Ondřej Koupil – Jan Linka: „Film Kristovy pašije“ (Umučení Krista, rež. Mel Gibson); Souvislosti XV, 2004/3, s. 245
„Horror vacui“ (Zmizelé Sudety); Literární noviny 2004/41, s. 8
„Omne nimium nocet“ (Josef Tříška: Latinská a česká literatura na pomezí Čech, Moravy a Slezska); Česká literatura 2004/5, s. 737
„Cikánské živobytí“ (Jiří Hanzal: Cikáni na Moravě v 15. až 18. století); Literární noviny 2004/8, s. 8
„Cílkových pokusů díl druhý aneb Pokus o Cílka“ (Václav Cílek: Makom. Kniha míst); Souvislosti XVI, 2005/1, s. 234
„Dictum acerbum“ (Edita Štěříková: Exulantská útočiště v Lužici a Sasku); Souvislosti XVI, 2005/3, s. 276–280
„Rytěřování představám“ (Czesław Miłosz: Abeceda); A2 I, 2005/3, s. 31
„Historie o jedné regionální historiografii“ (Josef Ceregetti: Historia chrudimská); A2 I, 2005/9, s. 31
„Mezi Skyllou a Charybdou“ (Jiří Löw – Igor Míchal: Krajinný ráz); Souvislosti XVI, 2005/4, s. 275–278
„Omnis ars naturae imitatio est“ (Tomáš Daněk – Anton Markoš: Život čmelákův); A2 II, 2006/2, s. 6
„Homo quid?“ (Václav Soukup: Dějiny antropologie); Souvislosti XVII, 2006/1, s. 279
„Hana Rysová – Václav Cílek: Tichý břeh světa“; Salve XVI, 2006/1, s. 133–134
„Heinrich Kraft: Slovník starokřesťanské literatury“; Salve XVI, 2006/1, s. 134–136
„Vykazování“ (Editor a text); A2 II, 2006/27, s. 31
„Věcný a střízlivý útok“ (Josef Forbelsý: Španělé, Říše a Čechy); A2 II, 2006/34, s. 7
„Obecně velmi špatné“ (Mirjam Bohatcová: Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů); Souvislosti XVII, 2006/3, s. 266
„Vyšší populár“ (Zmizelé Sudety; Proměny sudetské krajiny; Sudetské osudy); A2 III, 2007/10, s. 22
„Svoboda zločince a svoboda básníka“ (Szilárd Borbély: Pompa funebris); A2 III, 2007/16, s. 31
„Titanomachie“ (Petr Voit: Encyklopedie knihy); Česká literatura LV, 2007/4, s. 581–590
„Zasvěcený průvodce nejen pro Poláky“ (Antoni Kroh: Praga); A2 III, 2007/39, s. 7
„Rejdiště zeměměřivých kabalistů“ (Anton Markoš – Lászlo Hajnal: Staré pověsti (po)zemské); Souvislosti XVIII, 2007/4, s. 203–205
„Fenomén“ (Michaela Hashemi: Literární fenomén nepomucenské homiletiky); Česká literatura LV, 2007/6, s. 872–878
„Tělo nymfy Amaranth“ (Simon Schama: Krajina a paměť); A2 IV, 2008/11, s. 22
„Tisíce srdcí v jednom velikém životě“ (Martin z Kochemu: Veliký život Ježíše Krista); Souvislosti XIX, 2008/1, s. 209–215
„Rozmluva napříč věky“ (Ondřej Koupil: Grammatykáři); Česká literatura LVII, 2009/1, s. 111–115
„Metodologické selhání a výběrová použitelnost v oblasti raného novověku“ (Lexikon české literatury); Česká literatura LVII, 2009/3, s. 404–411

pohádky
„O Bozích a ubohých“; Souvislosti XV, 2004/4, s. 101–103

Hodině k věčné Moudrosti toužení (1615)

RANNÍ VĚČNÉ MOUDROSTI POKLONA
Duše má v noci tebe žádostivá byla, ano i duchem mým v osrdí mém k tobě jsem zjítra probděl, prose, ó přeznamenitá Moudrosti, aby žádostivá přítomnost tvá nám všem odporné věci odstavila, vnitřnost srdce našeho přerozličnou milostí svlažila a v milování tvém nás nad míru rozpálila. Nyní pak k tobě, nejsladší Pane Jezu Kriste, na úsvítě vstávám a tobě se nejvnitřnější srdce mého úslužností klaním. Tisícové také tisícův nebeského vojska tebe ode mne pozdravůjte a desetkrát tisíckrát sto tisícův před tebou stojících tebe ode mne vyslavůjte. Všecko také všeho stvoření množství tebe ode mne vychvalůjte a slavnému jménu tvému, ochrany naše pavéze, dobrořečte navěky. Amen.

Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

Od toho verše každá Hodina se počíná.

NA JITŘNÍ
Pane, rty mé odevřeš
A ústa má chválu tvou zvěstují.
Bože, k pomoci mé vzezři,
Pane, k pomáhání mému přispěj.
Sláva Otci i Synu i Duchu etc.,
Jakož byla na počátku i nyní i vždycky
i na věky věkův. Amen. Alleluja.

Pobídka
Pokloňme se pramenu věčné moudrosti
a zpívejme jména jeho velebnosti.

Zpěv 94.
Poďte, veselme se Pánu,
plesejme Bohu Spasiteli našemu,
předejděme tvář jeho v chvalách
a v zpěvích plesejme jemu.

Pokloňme se pramenu věčné moudrosti
a zpívejme jména jeho velebnosti.

Nebo Bůh jest velikej Pán
a Král velikej nade všecky Bohy,
nebo v rukou jeho jsou všecky končiny země
a vysokosti hor onť spatřuje.

A zpívejme jména jeho velebnosti.

Neboť jeho jest moře a on je učinil
a sušinu založily ruce jeho.
Poďte, klanějme se a padejme před Bohem,
plačme pred Pánem, kterejž učinil nás,
nebo onť jest Bůh náš,
my pak lid jeho a ovce stáda jeho.

Pokloňme se pramenu věčné moudrosti
a zpívejme jména jeho velebnosti.

Dnes uslyšeli byšte hlas jeho:
„Nezatvrzujte srdcí vaších jako v popouzení
podlé dne pokušení na poušti,
kdežto pokoušeli mne otcové vaší:
skusili a viděli skutky mé.“

A zpívejme jména jeho velebnosti.

„Čtyřidceti let přítomen jsem byl
národu tomuto a řekl jsem:
»Vždycky tito srdcem bloudí,
oni pak nepoznali cest mých,
jimžto jsem zapřisáhl v hněvu mém,
že nevejdou do odpočinutí mého.«“

A zpívejme jména jeho velebnosti.
Pokloňme se pramenu věčné Moudrosti
a zpívejme jména jeho velebnosti.

Sláva Otci etc.
Jakož byla na počátku etc.

Pokloňme se pramenu věčné Moudrosti
a zpívejme jména jeho velebnosti.

Chvála
Ježíše pameť v sladkosti,
Počátek pravé radosti,
Nýbrž paměť ustavičná
Ježíše jest sladkost věčná.
Nic se nezpívá líběji,
Neslyší se nic míleji,
Nic se nemyslí sladčeji
Jak Ježíš v svaté naději.
Ježíši, čáko kajících,
Pouhá milost tě prosících,
Cos dobrý tě hledajícím?
Co budeš nalézajícím?
Ježíši, srdce sladkosti,
Zatmělé mysli světlosti,
Vše veselí prevyšuješ
A žádosti přeplňuješ.
Nemůž jazyk vysloviti
Ani Písmo vyložiti,
Kdo zkusil, může poznati,
Co jest tebe milovati.
Nestihlá Boží Moudrosti,
Budiž ctěna na výsosti,
Otec spolu s Duchem svatejm,
Sedmerým darem bohatejm.
AMEN.

Názpěv
Moudrost vystavěla sobě dům etc.

Zpěv 95.
Chválu vzdávejte Bohu, všecka země,
píseň zpívejte jménu jeho,
dejte slávu chvále jeho.
Rcete Bohu, jak přehrozní
jsou skutkové tvojí, Pane,
v množství síly tvé
zklamají tobě nepřátelé tvojí.
Všecka země, klaněj se tobě
a zpívej tobě,
píseň zpívej jménu tvému:
Sláva Otci i Synu etc.
Jakož byla na počátku etc.

Názpěv. Přísloví 9.
Moudrost vystavěla sobě dům,
vytesala sloupův sedm,
podmanila sobě národy pyšné
a vznešené šije vlasní mocí pošlapala.

V: Já se v Pánu budu radovati.
R: A v Bohu Ježíši mém plesati.
Otce náš etc.
A neuvoď nás v pokušení.
Rozkaž, Pane, požehnati.
Ježíš, otcovská Moudrost,
Skaz vší protismyslnost.
Amen.

Čtení první, k Židům 1.
Ó, věčná Moudrosti, blesku slávy, obraze podstaty otcovské, kterejžs vše z ničehož stvořil, a aby člověka do rozkoší rájských zase uvedl, do tohoto jsi plačtivého oudolí sstoupil, cestu svým milým obcováním do ráje ukázal a na záplatu všeho provinění jako nevinnej beránek Otci svému obětováns býti ráčil. Odevři pro Tvou drahou smrt srdce mé, abych očima zouplné víry na tebe, krále nad králi a pána nad pány, ustavičně patřil. Založ mou umělost v tvých ranách a v jizvách tvých mou Moudrost, abych potomně v tobě jediném, jakožto v knize lásky a smrti tvé, prospívaje, všem běžným věcem vládl tak, abych já ne již více já, než ty ve mně a já v tobě, láskou neproměnitedlnou věčně zůstával. Ty pak, Pane, smilůj se nad námi. Díka Bohu.

Odzpěv, Moudrosti 9.
Vypusť, Pane, Moudrost z stolic velebnosti tvé, aby se mnou byla a se mnou pracovala, abych vědel, co by vzácného bylo u Tebe na každej čas.
V: Dej mi, Pane, stolic tvých přistojící Moudrost,
abych vědel, co by vzácného bylo u tebe na každej čas.
Rozkaž, Pane, požehnati.
Ježíši, věčná Moudrosti,
Srdcí naších buď světlostí.

Čtení druhé
Ježíši nejlíbější a Moudrosti nejšťastnější, Slovo otcové, počátku a hrano vší jestosti! Milostivým okem na mne, Tě prosím, vzezři, neboť jsem prach a bláto, věda o tom, že není na tom, jenž chce, ani na tom, jenž běží, ale na tobě, Bože, jenž se smilováváš. Rozpomeň se, mnedle, na prehořké umučení, jež jsi pro mne, nehodného hříšníka, podstoupil, a dobrou vůlí, tebou začatou, milostivě dochovej. Ó milosrdenství, neračiž ty mne opouštěti! Ó outočiště mé, neopouštějž mne! Ó vysvoboditeli můj, vzezři pomoci mé a mne světu tomuto usmrceného s sebou v hrobě svém pohřbi a předevšemi nepřátelskými ouklady zastři, aby mne od tebe ani život, ani smrt, ani žádné štěstí neb neštěstí neodloučilo, ale láska naše smrt přemáhej, nyní i na věky! Ty pak, Pane, smilůj se nad námi. Díka Bohu.

Odzpěv. Moudrosti 9.
Dej mi, Pane, stolic tvých přistojící moudrost a nezamítejž mne od služebníkův tvých, nebo služebník tvůj jsem já, syn služebnice tvé.
V: Pošliž ji z stolic velebnosti tvé, aby se mnou byla a se mnou pracovala. Nebo služebník tvůj jsem já a syn služebnice tvé.
Rozkaž, Pane, požehnati.
Darem Moudrosti a smyslnosti
Naplniž nás Duch svatý s vysosti.
AMEN.

Čtení třetí.
Outočiště mé a vysvoboditeli můj, pro nesmírnou lásku, kteráž tě na ohavném kříži smrt přehořkou za mne podstoupiti přinutila, hříchy mé, jichž jsem se já ubohej hříšník dopustil, milostivě odpusť, od budoucích i od všeho nebezpečenství v odevřeném boku uchovej, šlepěje mé v vrtkavosti tohoto života k blahoslavenému konci napravůj a k vidění tváře tvé přijíti dopřej. Ty pak, Pane, smilůj se nad námi. Díka Bohu.

Odzpěv
Nad zdraví a nad všelijakou pěknost zamiloval jsem Moudrost a umínil jsem ji za světlo míti. Přišlo mi pak s ní všecko dobré.
V: Řekl jsem Moudrosti: „Sestra má jsi.“
A Opatrnost přítelem nazval jsem.
Přišlo mi pak s ní všecko dobré.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému etc.
Přišlo mi pak s ní všecko dobré.

Z písně svatých Ambrože a Augustýna
Slávy Kriste králi věčný,
Boha Otce synu vděčný,
Ty, by človeka vykoupil,
V život panenský jsi vstoupil.
Smrts přemohl, peklos zavřel,
Věřícíms nebe odevřel,
Sedíš na pravici Boží,
V slávě nebeského zboží.
Hned se ničímž nemejlíme,
Pokavadž silně věříme,
Že odtaď máš zas přijíti,
Živé i mrtvé souditi.
Tě prosíme, hněv svůj odlož,
A svým zde na zemi zpomož
Sluhám, ač hříšným, však věrným,
Drahou krví vyplaceným.
Tam, kde svaté oslavuješ,
Práci jejich korunuješ,
Rač službu naší složiti,
Věčnou slávou odničniti.
Spasiž lid svůj, Hospodine,
Žehnav mu v každé hodině,
Dědictví tvé řiď a spravůj,
Zdvihni a věčně napravůj.
Den po dni tě velebíme,
A vděčným srdcem chválíme,
Buď jméno tvé pochváleno
A na věky zvelebeno.
Od hříchu rač, Hospodine,
Nás zdržet v každé hodině,
Tebeť prosíme, smilůj se,
Pane, nad námi slitůj se.
Dej, ať jest tvé slitování
Nad námi i smilování,
Jakž jsme se vždycky nadáli
A v tebe, Bože, doufali.
V toběť nechť se se mnou děje
Cožkoli, jest má naděje,
Vím, že nebudu zahanben
Po vše věky věkův. Amen.

NA CHVÁLY
Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

Názpěv
Moudrost pokřikuje na ulicech etc.

Zpěv 116.
Chvalte Pána všickni národové,
chvalte ho všickni lidé.
Nebo utvrzeno jest nad námi milosrdenství jeho
a pravda Páně zůstává na věky.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jakož byla na počátku, nyní,
vždycky i na věky věkův.
Amen.

Názpěv
Moudrost pokřikuje na ulicech:
„Kdo miluje Moudrost, uchyl se ke mně
a nalezneť ji, a nalezna,
blahoslavený bude, zdrží-li ji.“

Nadílek. Moudrosti 8.
Tu jsem Moudrost zamiloval
a vyhledával jsem ji od mladosti mé
a hleděl jsem ji sobě za nevěstu vzíti
a zamiloval jsem krásu její.
Díka Bohu etc.

Chvála
Ježíši, králi předivný
A nádherníče vítězný,
Sladkost srdce žádostivá,
Všecka má žádost horlivá.
Zůstaň s námi, Hospodine,
Ať nás světlo tvé nemine,
Z nás pro svou svatou dobrotu
Vypuď všech bludův mrákotu.
Když nás koli navštěvuješ,
Srdce pravdou osvěcuješ,
Hned nás mrzí světská marnost,
Na tvé lásce míváme dost.
Milost Ježíše nejdrašší
Jestiť, ovšem i nejsladší,
Libosti té vypraviti
Nelze ani vymysliti.
Toť jeho smrt ukazuje,
Prolitá krev osvědčuje,
Od kteréž naše spasení
Pošlo i Boha nadání.
Nestihlá Boží Moudrosti,
Budiž ctěna na výsosti,
Otec spolu s Duchem svatým,
Sedmerým darem bohatým.
AMEN.

V: Moudrost odpočívá v srdci jeho.
R: A opatrnost v řeči úst jeho.

Názpěv
Ó Moudrosti, jenž jsi z úst nejvyššího etc.

Píseň Zachariášova
Požehnanej Pán Bůh izrahelskej,
že navštívil a učinil vykoupení lidu svého.
A vyzdvihl nám roh spasení
v domu Davida, služebníka svého.
Jakož mluvil skrze ústa svatých,
kteríž byli od věků, prorokův svých.
Vysvobození z nepřátel naších
a z ruky všech, kteríž nás nenáviděli.
Aby učinil milosrdenství s otci našími
a rozpomenul se na smlouvu svou svatou.
Na přísahu, kterouž jest přisáhl Abrahamovi,
otci našemu, že nám dá.
Abychom bez strachu
z rukou nepřátel naších vysvobozeni
sloužili Jemu.
V svátosti a spravedlnosti
po všecky dni života našeho.
A ty, dítě, prorokem Nejvyššího slouti budeš,
nebo předejdeš před tváří Páně
připravovati cesty jeho.
Aby bylo dáno umění spasitedlné
lidu jeho na odpuštění hříchův jejich.
Skrze střeva milosrdenství Boha našeho,
v nichžto navštívil nás, vyšed s výsosti.
Osvěť se těm, kteríž v temnostech
a v stínu smrti sedí,
k spravení noh naších
na cestu pokoje.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku i nyní
i vždycky i na věky věkův.
Amen.

Názpěv
Ó Moudrosti, jenž jsi z úst Nejvyššího pošla,
dosahující od konce až do konce
mocně a líbě všecko řídicí, přijdiž,
aby nás naučila cestě opatrnosti.

V: Pane, uslyš modlitbu mou.
R: A křik můj tebe dojdi.

Modleme se
Bože, jenž jsi skrze jednověčnou sobě Moudrost člověka, když nebyl, stvořil a zatraceného milosrdně obnovil, tě prosíme, abychom touž moudrostí v srdcích nadšeni tebe z celé mysli milovali a k tobě se celým srdcem měli. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, kterýž s tebou živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
V: Poděkujmež Pánu.
R: Díka Bohu.
Věčná Moudrost, požehnej a ostříhej srdcí i těl naších. Amen.

Tak se skonávají všecky hodinky.

NA PRVNÍ DENNÍ HODINU
Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

V: Bože, k pomoci mé vzezři.
R: Pane, k pomáhání mému přispěj.
Sláva Otci i Synu etc.
Jakož byla na počátku etc.

Chvála
Ježíše všickni poznejte,
Milosti jeho žádejte,
Ježíše zhorka hledejte
A milostí omdlévejte.
Tak milovníka milůjte,
Milostí se odplacůjte,
Po té se vůni pouštějte,
Jedno za druhé dávejte.
Ježíš – počátek milosti,
Všecka naděje radosti,
Nebeské pramen sladkosti
I srdečné veselosti.
Jezu, hojnost tvé milosti
Dej mně poznat cejtlivosti,
Kyž přítomen jsa to vidím,
Co jiným svatě závidím.
Nemohuť hodně mluviti,
Nedej Tě však zatajiti,
Láska mne dělá smělého,
Ježto chci Tebe samého.
Nestihlá Boží Moudrosti,
Budiž ctěna na výsosti.
Otec spolu s Duchem svatým,
Sedmerým darem bohatým.
AMEN.

Názpěv
Já milující mne etc.

Zpěv 142.
Dej, ať bych zrána uslyšel milosrdenství tvé,
neboť jsem v tebe doufal.
Známou mi učin cestu,
po kteréž bych chodil,
neboť jsem k tobě pozdvihl duši mou.
Vytrhni mne z nepřátel, Pane,
k toběť jsem se utekl.
Naučiž mne činiti vůli tvou,
nebo Bůh můj jsi ty.
Sláva Otci i Synu etc.
Jakož byla na počátku etc.

Názpěv
Já milující mne miluji,
a kteří zrána ke mně bdí,
naleznouť mne.

Nadílek
Moudrost přemáhá zlost,
od konce až do konce mocně
a líbě všecko řídí.
Díka Bohu.

Odzpěv
Jezu Kriste, Synu Boha živého, smilůj se nad námi.
Opětůj: Jezu Kriste, Synu Boha etc.
V: Jenž sedíš na pravici Otce, smilůj se nad námi.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému etc.
Jezu Kriste, Synu Boha živého, smilůj se nad námi.
V: Povstaň a zpomoz nám, Pane.
R: A vysvoboď nás pro jméno tvé svaté.
Pane, vyslyš modlitbu mou.
A křik můj tebe dojdi.

Modleme se
Srdce náše, prosíme, Pane, blesk věčné Moudrosti, osvěť, abychom temnosti tohoto světa pozbyti a vlasti věčné světlosti dojíti mohli. Skrze téhož Pána, Ježíše Krista, kterýž s tebou živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
V: Poděkůjmež Pánu.
R: Díka Bohu.
Věčná Moudrost, požehnej a ostříhej srdcí i těl naších. Amen.

NA TŘETÍ DENNÍ HODINU
Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

V: Bože, k pomoci mé vzezři.
R: Pane, k pomáhání mému přispěj.
Sláva Otci etc.
Jakož byla na počátku i nyní
i vždycky i na věky věkův.
Amen. Alleluja.

Chvála
Tvé, Ježíši, milování
Jest bezpečné hodování,
Sytíce bez ošklivosti
V hladu nechává žádosti.
Kdož tebe okusil, lační,
Kdož tě pije, více žížní,
Ti, jenž Ježíše milují,
Co bez něho oblíbují?
Jehož tvá opají milost,
Tenť ví, jaká jest tvá líbosť,
Blaze, kdo se tebou kojí,
O nic jiného nestojí!
Ježíši, kráso nebeská,
K slyšení píseň andělská,
V ústech plást medu vonného,
V srdci stred. Ó že bez něho!
Tisíckrát za tebe prosím,
Ježíši, když tě uprosím?
Když mne sebou obveselíš?
Když mne sám sebou nasytíš?
Nestíhlá Boží Moudrosti etc.

Názpěv
Synu, žádaje Moudrosti etc.

Zpěv 142.
Duch tvůj dobrý provedeť mne do země pravé
pro jméno tvé, Pane,
obživíš mne v spravedlnosti své.
Vyvedeš z zámutku duši mou
a v milosrdenství tvém rozptýliš všecky nepřáteli mé.
A zatratíš všecky, kteříž rmoutí duši mou,
nebo já služebník tvůj jsem.
Sláva Otci i Synu etc.

Názpěv
Synu, žádaje Moudrosti,
zachovej spravedlnost
a dát ji tobě Pán.

Nadílek
Tuť jsem Moudrost zamiloval
a vyhledával jsem ji od mladosti mé.
Hleděl jsem ji za nevěstu vzíti
a milovník učiněn jsem krásy její.
Díka Bohu.

Odzpěv
Já se pak v Pánu radovati budu.
Opětůj: Já se pak v Pánu etc.
V: A plesati budu v Bohu, spasiteli mém.
V Pánu se radovati budu.
Sláva Otci i Synu etc.
Já se pak v Pánu radovati budu.

V: Budiž jméno Páně pochváleno.
R: Od nyníčka až na věky.
Pane, vyslyš modlitbu mou.
A křik můj tebe dojdi.

Modleme se
Bože, jenž jsi skrze jednověčnou sobě Moudrost člověka, když nebyl, stvořil a zkaženého milosrdně napravil, dejž, tě prosíme, abychom touž Moudrostí v srdcích nadšeni tebe z celé mysli milovali a k tobě se celým srdcem měli. Skrze téhož Pána našeho, Ježíše Krista, kterýž s tebou živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
Poděkujmež Pánu. Díka Bohu.
Věčná Moudrost, požehnej a ostříhej srdcí i těl naších. Amen.

NA ŠESTOU DENNÍ HODINU
Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

V: Bože, k pomoci mé vzezři.
R: Pane, k pomáhání mému přispěj.
Sláva Otci etc.
Jakož etc.

Chvála
Ježíši, tvé milování
Jest mé ve mně omdlevání,
Ustavičně omdlévati
Jest tě vděčně milovati.
Ježíši, Tvá dobrotivost
Uvrhla mi mne v ošklivost,
Prosím, Bože můj, nestihlou
Mne v lásce sevři dobrotou.
Dobřeť mi jest milovati
Tebe a víc nehledati,
Sobě samému umříti,
Bych jen tobě živ moh býti.
Ó Ježíši nejmilejší,
Naděje toužlivé duši,
Po toběť jest mé vzdychání,
S pláčem i hořekování.
Nestihlá Boží Moudrosti etc.

Názpěv
Pán měl mne etc.

Zpěv
Duše naše snáší Pána,
nebo spomocník a obránce náš jest.
Nebo v něm těšiti se bude srdce náše
a ve jménu svatém jeho naději míti budeme.
Budiž milosrdenství tvé nad námi,
jakož jsme doufali v tebe.
Sláva Otci etc.
Jakož etc.

Názpěv
Pán měl mne od počátku cest svých
a než nětco udělal od počátku.

Nádílek
Jestiť zajisté blesk světla věčného
a bez poškvrny zrcadlo božské velebnosti
i obraz dobroty jeho.
Díka Bohu etc.

Odzpěv
Budiž jméno Páně pochváleno.
Opětůj: Budiž jméno Páně etc.
Verš: Od nyníčka až na věky.
Pochváleno.
Sláva Otci i Synu etc.
Budiž jméno Páně pochváleno.
V: Od vejchodu až k západu.
R: Chvalitebné jméno Páně.
Pane, vyslyš modlitbu mou,
A křik můj tebe dojdi.

Modleme se
Vyslyš nás, milosrdnej Bože, a mysli naší světlo moudrosti tvé rosvěť, abychom tě nade všecko milovali. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, kterýž s tebou živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
V: Poděkůjmež Pánu.
R: Díka Bohu.
Věčná Moudrost, požehnej a ostříhej srdcí i těl naších. Amen.

NA DEVÁTOU DENNÍ HODINU
Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

V: Bože, k pomoci mé vzezři.
R: Pane, k pomáhání mému přispěj.
Sláva Otci etc.
Jakož byla etc.

Chvála
Bud já v světě živ kdekoliv,
Ježíše jsem vždy žádostiv.
Ó radosti, naleznu-li!
Co pak bude, uchvátím-li?
Tehdáž sladší políbení
Nad med bude: přitulení,
Jest-li krátké, jest však vděčné,
Po němž toužit budu věčně.
Jižť vidím, čeho jsem žádal,
Jižť držím, čeho jsem hledal,
Láskou Ježíše omdlévám
A všecek srdcem plápolám.
Když se tak Ježíš miluje,
Jeho se neuhasuje
Milost: nemře ani vadne,
Než v noci roste i ve dne.
Tať jest milost oslazena,
Věčně v srdci rozpálena,
Myšlení dává radostná,
Ó, co jest tvá chuť rozkošná.
Ta milost seslaná s nebe
Do srdce mi klade tebe,
Mysl všecku rozpaluje,
Duši ve mně občerstvuje.
Ó blažené rozpálení!
Ó žádostné rozhorlení!
Ó sladičké obvlažení!
Ježíše mého vidění.
Nestíhlá Boží Moudrosti etc.

Názpěv
Ještě nebylo propasti etc.

Zpěv 50.
Srdce čisté stvoř ve mně, Bože,
a ducha přímého obnov v střevách mých.
Nezamítej mne od tváře tvé
a Ducha tvého svatého neodjímejž ode mne.

V: Já se pak v Pánu radovati budu
R: A plesati budu v Bohu Ježíši mém.

K »Velebí duše má« Názpěv
Ó vzcházející blesku světla etc.

Velebí duše má Hospodina
a zaradoval se duch můj v Bohu, Spasiteli mém.
Nebo jest vzhlédl na pokoru dívky své, nebo hle,
z toho mne blahoslavenou nazejvati budou všickni národové.
Nebo učinil mi veliké věci,
jenž mocný jest a svaté jméno jeho.
A milosrdenství jeho od pokolení
až do pokolení bojícím se jeho.
Učinil moc v ramenu svém:
rozptýlil pyšné mysli srdce jejích.
Ssadil mocné s stolice
a povýšil pokorných.
Lačné nakrmil dobrými věcmi
a bohaté rozpustil prázné.
Přijal Izrahele, služebníka svého,
rozpomenul se na milosrdenství své.
Jakož jest mluvil k otcům naším,
k Abrahamovi a k semení jeho na věky.
Sláva Otci i Synu etc.
Jakož byla na počátku etc.

Názpěv
Ó vzcházející Blesku světla věčného
a Slunce spravedlnosti,
přijď a osvěť sedící ve tmě
a v stínu smrti.
V: Pane, vyslyš modlitbu mou.
R: A volání mé tebe dojdi.

Modleme se
Bože, jenž jsi skrze jednověčnou sobě Moudrost člověka, když nebyl, stvořil a zatraceného milosrdně obnovil. Dej, tě prosíme, abychom touž Moudrostí v srdcích nadšeni tebe z celé mysli milovali a k tobě se celým srdcem měli. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, kterýž s tebou živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
V: Poděkůjmež Pánu.
R: Díka Bohu.
Věčná Moudrost, požehnej a ostříhej srdcí i těl naších. Amen.

NA KOMPLETÁŘ
Duše spolu s tělem zdraví
Rač nám dát Kristus, Bůh pravý.

Obrať nás, Bože, spasení naše
A hněv svůj od nás odvrať.
V: Bože, k pomoci mé vzezři.
R: Pane, k pomáhání mému přispěj.
Sláva Otci etc.
Jakož etc.

Názpěv
Já na vysokosti bydlím etc.

Zpěv 12.
Ocvěť oči mé, abych nikdá neusnul v smrti,
aby někdy neřekl nepřítel můj: „Odolal jsem proti němu.“
Kteříž se mi protiví, veseliti se budou,
jestli bych se pohnul.
Plesati bude srdce mé v spasení tvém,
zpívati budu Pánu,
kterýž mne dobrými věcmi obdařil,
a prozpěvovati budu jménu Pána nejvyššího.
Sláva Otci i Synu etc.
Jakož byla na počátku etc.

Názpěv. Ecclesiasticus 24.
Na výsosti bydlím
a stolice má v oblakovém sloupu.

Nadílek
Střízlivosti a Moudrosti učí
a spravedlnosti a ctnosti,
nad kteréž nic užitečnějšího není
v životě lidem.
Díka Bohu.

Odzpěv
V pokoji proto spáti a odpočívati budu.
Opětůj: V pokoji proto spáti etc.
V: Dám-li usnutí očim mým
a víčkám mým dřímání.
Spáti a odpočívati budu.
Sláva Otci i Synu etc.
V pokoji proto spáti a odpočívati budu.

Chvála
Ježíš v pokoji kraluje,
Jenž vše smysly převyšuje,
Po tomť vždy srdce mé vzdychá,
Tohoť užiti pospíchá.
Tě nebesa vychvalují
A chválu tvou opětují
Ježíš svět obveseluje,
Lidí s Bohem spokojuje.
Ctěmež ho všickni chválami,
Zpěvy, sliby, modlitbami,
Aby nás vzal do své vlasti,
Pekelné zbaviv propastí.
Nestihlá Boží Moudrosti,
Budiž ctěná na výsosti,
Otec spolu s Duchem svatým,
Sedmerým darem bohatým.
AMEN.

V: V pokoji učiněné jest místo jeho.
R: A obydlí jeho v svatém Sionu.

Názpěv
Ó králi slavný, jenž jsi etc.

Nyní propouštíš služebníka svého, Pane,
podlé slova svého v pokoji.
Nebo jsou viděly oči mé
spasení tvé.
Kteréž jsi připravil
před oblíčejem všech lidí.
Světlo k zjevení národův
a k slávě lidu tvého izrahelského.
Sláva Otci i Synu etc.
Jakož byla na počátku etc.

Názpěv
Ó králi slavný, jenž jsi mezi svatými
vždycky chvalitebný a světlo nevypravitedlné.
Ty jsi v nás, Pane, a jméno tvé svaté
vzýváno jest nad námi.
Neopouštějž nás, Bože náš,
ale rač nás v Den soudný
mezi tvé svaté volené postaviti,
Králi požehnaný.

V: Pane, vyslyš modlitbu mou.
R: A volání mé tebe dojdi.

Modleme se
Milostivě prosíme, Pane, na křehkost naší vzezři a chuť v nás věčné Moudrosti dobrotivě rozlej, abychom medovou sladkost její okusivše, všemi zemskými věcmi pohrdnouti a tebe, nejsvrchovanější dobroty, přídržeti mohli. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, kterýž s tebou živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
V: Poděkujmež Pánu.
R: Díka Bohu.
Věčná Moudrost, požehnej a ostříhej srdcí i těl naších. Amen.

Plesání svatého Bernarda o Pánu Ježíši (1658)

Ježíši, sladká paměti,
Jenž plodíš v srdci radostí,
Milejší jest tvá přítomnost,
Nežli stred i jiná sladkost.

Nic se nezpívá liběji,
Neslyší se radostněji,
Nic se nemyslí sladčeji
Než o Pánu Ježíšovi.

Ježíši částko kajícím,
Pouhá milost tě prosícím,
Dobroto tě hledajícím!
A což pak nalezajícím.

Ježíši, Srdce sladkosti,
Pramen živ mysli Světlosti,
Převyšující Radosti
I všecky jiné žádosti.

Nemůž jazyk vypraviti
Neb litera vysloviti,
Zkušený může věřiti,
Co jest tebe milovati.

Ježíši, Králi předivný
A vítěziteli slavný,
Sladí nejnevymluvnější,
Choti nejžádostivější.

Zůstaň s námi, Hospodine,
Osvěť očí zaslepené,
Zažeň z mysli pošmournosti,
Jenž daříš světskou sladkosti.

Když našemu srdci chodíš,
Tehdy v něm tvou pravdu plodíš,
Tehdy je mrzí daremnost,
Tehdy v něm vře svatá milost.

Láska Ježíše nejsladší,
A jistě nejlibeznější,
Víc než tisíckrát vděčnější,
Nestíhnou ji naše řeči.

To svědčí jeho mučení
A drahé krve cedění,
Skrz které naše spasení
Pošlo a Boha vidění.

Ježíše všickni poznejte,
Jeho za milost žádejte,
Ježíše hořce hledejte,
Hledajíce se rozžněte.

Tak Milovníka milůjte,
Milost zároveň zaplaťte,
Po té vůni se obraťte
A přízeň za přízeň vraťte.

Pán Ježíš milostivosti
Původ, naděje, radosti,
Sladká studánka milosti,
Pravá rozkoš srdečnosti.

Ježíši, dej mi cítiti,
Hojnost tvé pouhé milosti,
Dej, ať skrze tvou přítomnost
Uhlídám tvou věčnou slavnost.

Ačkoliv hodně nemluvím,
Rač dáti, ať neoněmím,
Milost své sama vzbuzuje
Toho, který v tobě žije.

Ježíši, tve milování,
Jest mysli věčné krmení
Bez snědku naplňující,
Žádosti svou hlad činící.

Kdo tě koštují lačnějí,
Kdo pijí, ještě žížnějí,
Žádati víc neumějí,
Krom Ježíše, jejž milují.

Koho ta milost opojí,
Ten ví, co Pán Ježíš stojí,)
Blaze, kdo se tebou kojí,
O nic jiného nestojí.

Ježíš, veliká dobrotivost,
Předivná srdce veselost,
Ovšem nestíhlá dobrota:
Dejž, ať mne stiskne láska tvá.

Dobře jest mi milovati
Ježíše, nic víc neptati,
Se samého opustiti,
Abych moh s nim věčně býti.

O, můj Ježíši nejsladší,
Naděje vzdychavé duši!
Po tobě mé slzy prší,
Všecky mé vnitřnosti dyší.

Kdekoli budu bydleti,
Ježíše budu hledati,
Blaze mi, když ho naleznu,
Přeblaze, když ho postíhnu.

Tu budou sladké hubičky,
Sladší než medové čišky,
Tu jest šťastný s Kristem sňatek,
než má velmi malý čásek.

Již vidím, čeho sem hledal,
Již držím, koho jsem žádal,
Pro milost Ježíše vzdychám,
Ohněm srdečným rozplývám.

Když se tak Ježíš miluje,
Ta milost se nezhašuje,
Nechladne, neumořuje,
Víc roste a rozněcuje.

Ta milost nepřehořuje,
Víc a víc se oslazuje,
Přichází k duchu rozkošně
A kochá převelmi šťastně.

Ta pravá milost nebeská
Uvázla mi až do mozka,
Mou mysl mi rozpaluje
A v ni duch můj se raduje.

O blahoslavený ohni!
O hořící požádání!
O přesladké obvlažení
V tom Ježíše milování.

Jezu nad slunce jasnější,
Nežli balzám voňavější,
Sladší nežli jiná sladkost,
Milejší nežli ta milost.

Jeho košt tak mi se líbí,
Jeho vůně tak mi voní,
Až mi v něm má milost ustává,
Krom jeho nic víc nežádá.

Ty jsi mé mysli kochání
A milosti dokonání,
Ty jsi sám mé oslavení
A všeho světa spasení.

Té honosí kůr nebeský,
Rozčítaje chvály všecky,
Pán Ježíš svět obraduje
A v nás s Bohem spokojuje.

Ježíš v pokoji kraluje,
Který smysly převýšuje,
K němu mysl se utíká,
Po něm dychtivě pospíchá.

Ježíš zase k Otci přišel,
Na království věčné vesel,
Srdce mé mě opustilo,
K ježíši se obrátilo.

Chvalme ho všemi chválami,
Sliby, zpěvy, modlitbami,
Aby nás vzal do své vlasti
A zbavil hrozné propasti.

Ježíši, božská Moudrosti,
Buď dík tvé svaté milosti.
Buď chvála svaté Trojici,
Třem osobám v jednom Božství.
Amen.

Officium parvum Divini Amoris (1660/1703)

OFFICIUM PARVUM DIVINI AMORIS.

AD MATUTINUM.
V. Domine labia mea aperies.
R. Es os meum annunciabit laudem tuam.
V. DEUS in adjutorium meum intende.
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Gloria Patri, & Filio, & Spiritui ſancto:
Sicut erat, &c.
Hymnus.
O Fidelis anima, tota ſpiritalis,
Leva te magnanima charitatis alis,
Surge, ſurge, fervidos jaculans amores,
Si non amas, rigidos ſenties dolores.
O imago nobilis tui Creatoris,
Angelorum ſimilis, Sponſa Salvatoris,
Tuo te prototypo redde ſpecioſam,
Divino Archetypo pulchram, & formoſam.
O bonorum omnium pelagus profundum!
Amoris illicium blandum, & facundum!
Amo te; quid extra te volo, vel requiro?
Ampliùs nîl extra te opto, nec ſuſpiro.
Ardeo te millies meum Creatorem,
Millies, & millies, meum Salvatorem;
Absque te pro nihilo, perditúsque forem;
Meum quantô titulô vendicas amorem!
DEUS meus, amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos,
Supra quam vis amo te ſenſûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.

Antiph. Diligam te, Domine, fortitudo
mea, Dominus firmamentum meum, & re-
fugium meum, & liberator meus.
V. Diligite Dominum omnes Sancti ejus.
R. Quoniam nihil deeſt timentibus eum.
ORATIO.
DEUS, qui fidelium mentes unius efficis
voluntatis; da populis tuis id amare,
quod præcipis; id deſiderare, quod promit-
tis: ut inter mundanas varietates ibi noſtra
fixa ſint corda, ubi vera ſunt gaudia. Per
Dominum noſtrum, &c.

AD PRIMAM.
V. DEUS in adjutorium meum intende.
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Gloria Patri, & Filio, & Spiritui ſancto:
Sicut erat, &c.
Hymnus.
CUm Sol manè fluctibus ſe levat Eois,
Et terram fulgoribus luſtrat radioſis,
Me Divinis ignibus gelidum exponam,
Et notis gemitibus mea vota promam.
O! ſi nunc Sol radiis ſuis me feriret,
Cum ſuis inaniis vanitas periret;
Mox damnata frigora procul exularent,
Et Divinæ flammulæ pectora cremarent.
Acus ceû magnetica motibus aſſveta,
Nî ſe versùs Arcticum gyrans flet quieta;
Sic ſum ego mobilis, vagus & inconſtans,
Mille mille fluctibus hinc, & hinc inundans.
Ah in novam fingere poſſim me figuram,
Et meam me vertere versùs cynosuram,
Amans hìc quieſcerem, placidúsque ſtarem,
Meam raptus cernerem ſtellulam polarem.
Nolo nolo vivere absque charitate,
Stat DEUM diligere cum alacritate,
Altis ſurgat ignibus puræ flamma mentis,
Et horis, & ſingulis ardeat momentis.
DEUS meus amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos,
Supra quamvis amo te ſensûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.
Antiph. Scimus, quoniam diligentibus
DEUM, omnia cooperantur in bonum, iis,
qui ſecundùm propoſitum vocati ſunt ſan-
cti.
V. Fortis eſt, ùt mors dilectio.
R. Lampades ejus lampades ignis, atque
flammarum.
ORATIO.
ILlo nos igne, quæſumus Domine, Spiritus
ſanctus inflammet, quem Dominus noſter
JESUS Chriſtus miſit in terram, & voluit ve-
hementer accendi. Qui tecum, &c.

AD TERTIAM.
V. DEUS in adjutorium meum intende,
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Gloria Patri, &c.

Hymnus.
AH! cor quid hic deperis, incubans deor-
ſum?
Quid vagando reperis, horſum & iſtorſum?
Fumus, vapor, ſomnia, umbra, larva, bulla,
Falſitas hæc omnia, veteritásque nulla.
Vanitatum vanitas, quidquid hìc amatur,
Fraudes & nugacitas, quibus inhiatur,
Pecorum beatitas, gaudia brutorum,
Mendax ſunt felicitas mundi amatorum.
Dixi nunc, & ſæpius dicam: Creaturæ,
Non amo vos ampliùs; ite morituræ!
Qui me sibi poſtulat, & meos amores,
Ævo nullo fluctuat, ſupra ſtans timores.
Ignis mei pabula ſint res morituræ,
Poſt momenta paucula mox interituræ!
DEUS ſit materies meæ conſtans flammæ,
Non ilex, non abies, fragilésque cannæ.
Poſtquam cor & animum tibi conſecravi,
Totum in Baſilicam ſponte dedicavi;
Jure mei, credite, ſacri ſunt amores,
Res mortales cedite, fumi & vapores.
DEUS meus amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos;
Supra quamvis amo te ſensûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.
Antiph. Certus ſum, quia neque mors,
neque vita, neque Angeli, neque inſtantia,
neque futura, neque fortitudo, neque altitu-
do, neque profundum, neque creatura alia
poterit nos ſeparare à Chriſto JESU Domino
noſtro.
V. Filij hominum, usquequò gravi corde?
R. Ut quid diligitis vanitatem, & quæritis
mendacium?
ORATIO.
DEUS, qui diligentibus te, bona inviſibilia
præparâſti; infunde cordibus noſtris
tui amoris affectum, ut te in omnibus, &
ſuper omnia diligentes, promiſſiones tuas,
quæ omne deſiderium ſuperant, conſequa-
mur. Per Dominum noſtrum, &c.

AD SEXTAM.
V. DEUS in adjutorium meum intende,
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Gloria Patri, &c.
Hymnus.
AMor Doctor omnium maxime Doctorum,
Doce me cœleſtium regulas amorum,
Duas ſaltèm notulas, párque ſyllabarum,
Non eſt æras plurimas didiciſſe parùm.
Tota virtus pectoris, mentis promptitudo,
Tota moles corporis, tota fortitudo,
Totum robur animæ, quidquid eſt vigoris,
Legi legum maximæ ſerviat amoris.
Caſto deſiderio, quidquid eſt laboris,
Agam ex imperio Domini amoris,
Quovis motu iero, magno vel puſillo,
Obſignabit aureo Charitas ſigillo.
Sed quid meus amor eſt ad tuos amores?
Glacies & algor eſt, febrium tremores;
Si te mille cordibus unus adamarem,
Unâ guttâ, vel tribus, mare non æquarem.
Si ſtricturis hominum igneis calerem,
Angelorum omnium flammulis arderem,
Ad vaſta incendia tuorum amorum,
Bruma foret facula horum, & iſtorum.
DEUS meus amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos;
Supra quamvis amo te ſensûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.
Antiph. Diliges Dominum DEUM tuum
ex toto corde tuo, & tota anima tua, & ex to-
ta mente tua, & ex omnibus viribus tuis, &
ex tota virtute tua, & ex tota fortitudine tua.
V. Gloriabuntur in te omnes, qui diligunt
nomen tuum.
R. Quoniam tu benedices juſto.

ORATIO.
DEUS virtutum, cujus eſt totum, quod eſt
optimum; inſere pectoribus noſtris a-
morem tui nominis, & præſta in nobis religio-
nis augmentum; ut, quæ ſunt bona, nutrias,
ac pietatis ſtudiô, quæ ſunt nutrita, cuſtodias.
Per Dominum noſtrum, &c.

AD NONAM.
V. DEUS in adjutorium meum intende,
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Gloria Patri, &c.

Hymnus.
AMor meus DEUS eſt, Charitas triumphet,
Sanctus eſt, beatus eſt, Charitas inundet;
Pulcher, potens, optimus, amor exardeſcat,
Forits & ter Maximus, Charitas flammeſcat.
Æquor eſt vaſtiſſimum, pelagus profundū,
Nulla bolis abditum reperit hìc fundum.
In hoc altum denique proruam demiſſus,
Et abſorptum undique merget hæc abyſſus.
Totum hìc Atlanticum melle me potabit,
Et in dulce canticum linguam provocabit.
Per hæc vaga flumina gaudens innatabo,
Et amoris carmina jubilans cantabo.
Sed heu! cur ſic plumbeus amor obtorpe-
ſcit?
Durus, ſiccus, oſſeus, amor elangueſcit?
Linque ſomni latebras, ſurge de veterno,
Antequam des palpebras ſomno ſempiterno.
O! ſi ſuâ cuſpide Amor me feriret!
Quàm optato munere mihi cor ſaliret!
Quem divinus jaculo amor vulnerabit,
Hunc cœleſtis tumulo amor funerabit.
DEUS meus amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos;
Supra quamvis amo te ſensûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.

Antiph. Si quis diligit me, ſermones meos
ſervabit, & Pater meus diliget eum, & ad eum
veniemus, & manſionem apud eum faciemus.
V. Qui diligitis Dominum, odite malum.
R. Cuſtodit Dominus animas ſervorum
ſuorum.
ORATIO.
OMnipotens ſempiterne DEUS, da no-
bis fidei, ſpei, & charitatis augmentum;
& ut mereamur aſſequi, quod promittis, fac
nos amare, quod præcipis. Per Dominum
noſtrum, &c.

AD VESPERAS.
V. DEUS in adjutorium meum intende.
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Glori Patri, &c.

Hymnus.
QUot à puris Solibus radij vibrantur,
Quot abruptis nubibus fulmina jactan-
tur,
Quot ex Ætnæ faucibus flammæ proructan-
tur,
Veſuvî fornacibus fumi ejectantur;
Tot amorum ignibus ſi cor ebulliret,
Tot ardorum ictibus Superos feriret;
Minus eſt, ùt didici, quàm ſunt grana ſena
In immenſa Cretici littoris arena.
Eheu! quænam æquora ſe pandunt amanti,
Et amoris culmina ſcandere conanti?
Si leucarum iero millia ter centum,
Metam non attigero, diſtat in immenſum.
Labyrinthus amor eſt, itur non exitur,
O quàm felix error eſt, dum hic circuitur;
Per interminabiles curſitans an fractus,
Edam inceſſabiles charitatis actus
Amor dives funium, atque catenarum,
Aurearum compedum, atque manicarum;
Stringe me perennibus DEO ligamentis,
Collum ſervi funibus Chriſto ſervientis.
DEUS meus amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos;
Supra quamvis amo te ſensûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.
Antiph. Beatus vir, qui ſuffert tentatio-
nem, quoniam cùm probatus fuerit, accipiet
coronam vitæ, quam repromiſit DEUS dili-
gentibus ſe.
V. Cuſtodit Dominus omnes diligentes ſe.
R. Et omnes peccatores diſperdet.

ORATIO.
DEUS innocentiæ reſtitutor, & amator;
dirige ad te tuorum corda ſervorum, ut
Spiritûs tui ſervore concepto, & in fide inve-
niamur ſtabiles, & in opere efficaces. Per
Dominum noſtrum, &c.

AD COMPLETORIUM.
V. Converte nos DEUS ſalutaris noſter.
R. Et averte iram tuam à nobis.
V. DEUS in adjutorium meum intende.
R. Domine ad adjuvandum me feſtina.
Gloria Patri, &c.

Hymnus.
NOx aſſveta ponere terminos laborum,
Dum meorū rumpere penſa vult amorū,
Ah! vel tunc amantium ſomniis vacabo,
Pios ſomniantium ludos agitabo.
Quando mortis venerint nunciæ ſorores,
Et ſuos incuſſerint languido terrores,
O ſi calidiſſimè DEUM tunc amarem!
Amans fidentiſſimè ſpiritum efflarem.
Adſit amor omnium terminus votorum,
Adſit ſcopus omnium deſideriorum,
Illum ſi poſſedero, ſat ſum opulentus,
DEUM ſi amavero, plenus & contentus.
In amore vivere, in amore mori.
Eſt ſummam attingere pulchri, & decori,
Hìc amorum omnium motus finiuntur,
Voluntatum omnium vota concluduntur.
Poſt DEUM diligere nullum eſt plùs ultrà,
In amore creſcere ſolum eſt plùs ultrà;
Hæc metarum ultima, hic finis, hæc ſumma,
Hæc eſt poſtremiſſima Herculis columna.
DEUS meus amo te, plusquam mille fun-
dos,
Plusquam aurum amo te, plusquam mille
mundos;
Supra quamvis amo te ſensûs voluptatem,
Supra cœlum amo te, & beatitatem.
Antiph. Qui non diligit, manet in morte.
V. In charitate perpetua dilexi te.
R. Ideo attraxi te miſerans.

ORATIO.
SAncti nominis tui, Domine, timorem pa-
riter, & amorem fac nos habere perpe-
tuum; quia nunquam tuâ gubernatione
deſtituis, quos in ſoliditate tuæ dilectionis
inſtituis. Per Dominum noſtrum
JESUM CHRISTUM,
AMEN.

Hodinky zlaté Bohmila (1709)

<1r>
Hodinky Zlaté
Bohmila
Na Spůſob Hodinek o Láſce
Božj
w Latinſkým Gazyku Léta 1703.
wydaných/
nynj pak
K Potěſſenj Nábožných Duſſy/ w Cže=
ſſtinu Vwedené.
S Dowolenjm Wrchnoſti.
Wytiſſtěné w Starém Měſtě Pražſkém
v Wogtěcha Giřjho Konyáſſe/
Léta 1709.

<1v>
Hodinky Zlaté Bohmila/
po Láſce Božj vpřjmně taužjcýho.
Na Gitřnj.
Hospodine rty mé otewřeſs/
A vsta má zwěſtugj chwálu twau.
Bože ku pomocy mé wzezři/
Pane ku pomocy mé poſpěſs.
Sláwa Otcy/ y Synu/ y Duchu ſwatému/ ga-
kož byla na počátku/ y nynj/ y wzdycky/ y na wěky
wěkůw. Amen.
Pjseň Chwály.
O má duſſe/ Choť Gežjſſe/ ſpuſt ſe ſwěta rozkoſſe/
Boha hledey/ wſſeho nechey/ k němu chwáteg/ po=
ſpjcheg/
Pogmi na ſe/ a wem zaſe/ křjdla láſky miloſtné/
K Bohu ljteg/ tam ſe zdwjheg/ kde geſt wſſecko ra=
doſtné.
Geſtli čeho zde milugeſs/ kromě Boha wěčného/
Sama ſebe odſuzugeſs/ do ſauženj těžkýho.
Tys o duſſe Stwořitele/ drahá geho nádoba/
Ty gſy obraz Spaſytele/ ty gſy Boha podoba:
Gemu tedy láſkau wſſudy/ přirowneg ſe ſpanilau/
Dey ſe chránit/ dey též ranit/ ſtřelau láſky přemilau.
Tak ſe přjčiň býti kráſnau/ tak ſe včiň w prawdě
ſſťaſtnau;
Boha milůg/ w něm ſy libůg/ s njm ſe ſpogůg/ ne
oddělůg:
W Bohu měg doſt/ wſſeho ſe ſproſť/ k němu ſmě=
řug/ gey zamilůg.
Milugi tě Stwořiteli/ milugi tě Spaſyteli/
<2r>
Ach! milugi tě tiſýckrát/ wjc milugi než tiſýckrát/
Tiſyckráte tiſyckrát/ ſto tiſýckrát tiſýckrát:
Wſſak bych ſe byl zdáwna ſtratil/ wſſe vtratil/ w nic
obrátil/
Kdyby byla nechránila/ Láſka twoge nebránila:
Milugiť gá Bože tebe/ wjc než ſebe/ wjc než Nebe/
Wjc než tiſýc ſwětůw zbožj/ Twáť tu miloſt Láſka
množj.
Milugi tě wjc než zlato/ a cokoli můž být nad to;
Ty gſy hoden ſám mé láſky/ ne má tu ſwět žádné
čáſtky.
Antyfona. Milowati tě budu Pána/ Sýlo má;
Pán Skála má/ a Hrad můg/ y Autočiſſtě/ a Wy=
ſwoboditel můg.
V. Milůgte Pána wſſicknj Swatj geho/
R: Nebo nic neſcházý těm/ kteřjž ſe bogj geho.
Modlitba.
BOže genž wěrným Slauhům ſwým gednoty
wůle ſwé dodáwáſs/ degž aby Lid twůg to mi=
lowal/ co poraučjſs/ za to proſyl/ co ſlibugeſs/ by
tak w proměnnoſtech tohoto ſwěta/ ſrdce lidſká na
tom přeſtáwala/ kdež prawá geſt radoſt/ a rozkoſs
vſtawičná. Skrze Pána naſſeho Gežjſſe Kryſta/
genž s tebau žiw geſt/ a kraluge na wěky wěkůw.
Amen. Hodina Prwnj.
Bože ku pomocy mé wzezři/
Pane ku pomocy mé poſpěſs.
Sláwa Otcy/ y Synu/ y Duchu ſwatému
gakož bylo na počátku/ y nynj/ y wzdycky/ y na wě=
ky wěkůw. Amen.
Pjſeň Chwály. (leklo/
Giž w karmazyn ſwůg čerwený/ rannj gjtro ſe ob=
<2v> Slunce zlatem přioděný/ s ſwau gaſnoſti ſe wyſky=
tlo/
Zem ſe třpjtj/ wſſecko ſwjtj/ bljſſtj zlatem/ ſtkwj
ſſarlatem/
Gegž z paprſſlku/ Slunce bleſku/ na tom ſwěta/ mj=
wá ſwrſſku;
Tu gá proſým/ tu ſe koſým/ přigdiž Láſko/ Božſtwj
čáſtko!
Teď wem ſwau zbraň/ ſtřjleg/ a raň/ aniž vſtraň/
aniž mi braň
Býti w ſrdcy mém zraněnu/ twau miloſti poraženu.
Y ty Slunce s zlatým bleſkem/ s přemiloſtným ſwým
paprſſlkem/
Dodey oheň/ rozmnož plamen/ Rozpal ſrdce/ pal
ge prudce/
Aniž vſtaň/ aniž přeſtaň/ Rozpalowat/ rozněco=
wat/
Až rozhořjm/ až dohořjm/ Až y wſſecken zcela ſho=
řjm:
Muſýť z cela to mé ſrdce/ hořet/ ſhořet/ až do konce.
Tuť gá w nowý twor ſe změnjm/ Gináč Bohu ſe
odměnjm:
Swět opuſtjm/ wſſeho puſtjm/ Gat gſa wſſecken
tau Miloſti/
Gjž Bůh dáwá/ Gjž dodáwá/ w ſwé ſličnoſtj/ w 
ſwé ſladkoſti:
Budu patřit/ Boha ſſetřit/ K němu wzýwat/ ſe ozý=
wat/
Geg milowat/ tam ſměřowat/ Kam mám měřit/ kde
vwěřit/
Že mám dýchat/ že mám wzdýchat/ kde ſe těſſit/ kde
vtjſſit.
<3r>
Milugi tě Bože milý/ Z celé ſyly/ i Naſylj/
Milugi tě ſe wſſy mocy/ Milugi tě dnem y Nocy/
W tobě ſamým ſy libugi/ w twé miloſti oblibugi.
Milugiť gá Bože tebe/ Wjc než ſebe/ wjc než Nebe
Wjc než tiſýc Swětu zbožj/ Twať tu miloſt/ Láſka
množj:
Milugi tě wjc než Zlato/ A cokoli můž být nad to/
Ty gſy hoden ſám mé Láſky/ Ne má při tom žádney
čáſtky.
Antifona: Wjmeť/ že milugjcým Boha wſſe=
cky wěcy napomáhagj k dobrému/ totiž těm/ kteřjž
podle vloženj geho powolánj gſau w los Swatých.
V. Sylné geſt gako Smrt milowánj
R. Vhlj geho vhlj řeřawé/ a gako plamen ney=
prudſſj:
Modlitba.
Nech ať nás Pane/ proſýme tebe/ duch Swatý tim
ohněm rozpáli/ který poſlal na Swět Pán náſs
Gežjš Kryſtus/ a chtěl/ aby náramně rozhořel/ genž
s tebau žiw geſt/ a králuge na wěky wěkůw/ Amen.
Hodina Třetj.
Bože ku pomocy mé wzezři/
Pane ku pomocy mé poſpěš:
Sláwa Otcy/ y Synu/ :č.
Pjſeň Chwály.
Ach Cžlowěče! w čemž ſe kocháš/ Což ſe motáš/
což ſmeykáš?
Což ſe plazýš ſem y tam/ Což zacházýš kdo wj kam?
S předu/ Zadu/ pozadu/ Nic ne nagdeš leč zradu:
Nenj tu Rág/ ale mumrag/ Marnoſt/ čára/ dým/ a
pára/
<3v>
Lež/ y ſſalba/ laupež/ hanba/ ffraſſky/ lautky/ hry de=
tinſký:
Nic tu nenj trwalého/ Nic prawého/ nic ſtálého:
Geſt tu gakás/ takás ſytoſt/ pro telata/ pro hřjbata/
Geſt potrawa/ gakás tráwa/ geſt ſměſyce/ howad
pjce:
Gſau Drtiny/ Pleſniwiny/ Hrachowiny/ Mlaſka=
niny/
Gſau ſſupiny/ laſkominy/ Libowiny/ ſſkořapiny.
Y řekl ſem/ a zas řjkám/ A tak wſſeho ſe odřjkám:
O auliſné ſpotwořenj! O podwodné Stwořenj!
Ne chcy ſwámi wjceg býti/ Ne chcy ſrdce w nj=
čemž mjti;
Wyť plinete/ vplinete; Wyť hynete/ wyť minete/
Když ſe Člowěk ne nadá/ Běda s wámi přeběda!
Wyť schwátite/ přechwátite/ Omračite/ podwe=
Zapletete/ zawedete/ vſſkodjte/ vbljžjte/ (dete/
Kdo wás ſobě zde hledá/ Běda tomu přeběda.
Boha gá ſe chytám ſwýho/ Pána držjm miloſtnýho/
Přemilého/ ſpanilého/ Gemuž nenj nic rowného:
W ſamým Bohu/ wſſecko mohu/ Gegž ſchwalugi/
Gegž milugj/ (gi:
Když w něm ſobě oblibugi/ když s nim ſebe vgiſſtu=
Wněmť geſt miloſt/ w něm geſt ſytoſt/ w něm geſt
ſtáloſt/ ſſtaſtná wěčnoſt/
W něm ſpaniloſt/ ſama ſličnoſt/ Sama radoſt/ ſama
ſladkoſt;
Nechcy w Swětě žjwu býti/ Nechcy na něm čeho
mjti:
Tyſýc Swětu obětůgte/ Zlata/ Střjbra hory deyte/
Zlaty doly prokopeyte/ s Zlatem třebas zaſypeyte/
<4r>
Boha gá wjc milugi/ Wjc Ach! wjc ſy w něm ljbugi:
Milugit gá Bože tebe/ Wjc než ſebe :č. :č.
Antifona: Giſt gſem zagjſtě/ že ani Smrt/ ani
Žiwot/ ani Angelé/ ani naſtáwagjcý/ ani budaucý/
ani Mocnoſt/ ani Wyſokoſt/ ani hlubokoſt/ ani kte=
rékoli giné ſtwořenj nebude mocy/ odlaučiti od Láſký
Božj/ kteráž geſt w Kryſtu Gežjſſi Pánu naſſem.
V. Synowé lidſſtj dokawádž ſrdce waſſe obtjžjte?
R. Dlauholi marnoſt milowati/ a lež hledati bu=
dete? Modlitba.
BOže/ genž gſy milugjcým tebe/ newiditedlnau
rozkoš připrawiti ráčil/ wley do ſrdcy naſſich
miloſt ſwé Láſky/ abychom tebe we wſſem/ a nade=
wſſecko milugjce/ zaſljbenj twých/ genž žádoſti lid=
ſké přewyſſugj/ dogjti mohli. Skrze Pána naſſeho
Gežjſſe Kryſta :č. :č.
Hodina ſſeſtá.
Bože ku pomoci mé wzezřj. :č.
Sláwa Otcy y Synu :č. :č.
Pjſeň Chwály.
O Miloſtná Božj Láſko/ Wyſoce Včený Miſtře/
O předrahá Božſtwj čáſtko/ Tyť každýho včjš biſtře:
Ay hle ſtawjm ſe před tebau/ Mage proſbu tu před
ſebau:
Wem mne ſobě Žáčka ſwýho/ Vč mne/ nauč/ z toho
twýho/
Hlubokého Včenj/ Wyſokého vměnj/ bezewſſeho
prodlenj:
Vč mne genom w třech Sylabách/ cwjč mne w ſſeſtj
těch literách/
Gjchžto w ſobě obſahugj/ Ta ſlowička: milugi/ Bo=
ha ſobě libugj.
<4v>
Tuť gá každau audůw Žjlu/ Tuť celýho těla ſylu/
Wezmu ſobě na pomoc; tu wtip/ wůli/ rozum/ moc/
Oddám/ poddám/ odewzdám/ co poručjſs/ co mi ká=
žeſs/
Gak zaſlechnu/ hned poſlechnu/ wſſeho ſkuſýſs/ co
rozkážeſs;
Gen mne navč milowati/ w Bohu ſobě libowati.
Ale co geſt moge milkowánj/ proti Boha milowánj?
On geſt oheň/ horko/ plamen/ gá led/ zima/ ſněžný
kámen;
On zewřelá Teplice/ gá promrzlá lednice:
On ohniſſtě/ hořeliſſtě/ gá ſněhowé ložiſſtě.
Gá řečiſſtě/ gá hnogjſſtě/ ſpuſtlé genom zbořeniſſtě;
On geſt hora ohněm zžaucý/ Moře celé plamenné;
Gá pak giſkra hned haſnaucý/ wykřeſaná z ſkřemene:
Gſem ſwjčička gen malička/ gſem giſkřjčka z Ohnj=
čka/
An ſe málo zableyſkla/ a hned po wſſem zmizela.
O gak ſobě ſtěžugi! že tak ſſpatně milugi/
Boha mýho tak drahýho/ tak hodnýho/ ták kráſnýho/
Miloſtného/ ſpanilého/ rozkoſſného/ přemilého.
O proč tolik rozhořelých/ ne mám ſobě daných ſrdcy!
Kolik w hutjch rozpálených/ nacházý ſe wřelých pecý.
Stěmi wſſemi bych milowal/ Sto tjſýci ſrdcy/
W Bohu ſobě oblibowal/ nadewſſecky wěcy!
Milugiť gá Bože tebe/ Wjc Než ſebe/ wjc než Nebe :č
Antifona: Milowati budeš Pána Boha ſwý=
ho z celého ſrdce ſwého/ a ze wſſy Duſſe ſwé/ a ze
wſſy myſli ſwé/ a ze wſſech mocy ſwých.
V. Honoſyti ſe budau w tobě wſſichni/ keřjžkoli
milugj gméno twé.
R. Nebť ty požehnáš Sprawedliwému/
<5r>
Modlitba.
WSſemožný Bože/ gehožto geſt wſſecko/ cokoli
geſt neylepſſjho/ wkořeň w ſrdcjch naſſich Lá=
ſku Gména ſwýho/ a deg nám proſpjwati w Nábo=
ženſtwj/ tak abys/ co dobrého geſt/ zachowal/ a co
zachowalého/ to od zlého vchowal. Skrze Pána
naſſeho Gežjſſe Kryſta. Amen.
Hodina Dewátá.
Bože ku pomocy mé wzezři/
Pane ku pomocy mé poſpěſs.
Sláwa Otcy/ y Synu/ :c.
Pjſeň Chwály.
Láſka moge ſám geſt Bůh můg/ o Bože můg! o
Pane můg!
Láſka twoge/ duſſe moge/ láſka moge/ ſrdce twoge.
Tu o Láſko ſe rozſſjřůg/ tu o Láſko ſe rozhognůg.
Swatá gſy/ blažená gſy; tu ſe tedy zwelebůg:
Pěkná gſy/ ſpanilá gſy; každý Twor tě zamilůg:
Mocná gſy/ vdatná gſy; wſſeho ſwěta opanůg:
Moře gſy medowé ſladkoſti; Tu zátoky rozſſjřůg:
Rozwodeň gſy Angelſké ſličnoſti; Tu potoky roz=
množůg:
Prohluben gſy nebeſké miloſti; Tu zátopý půſobůg:
Tuť gá ſebau wrhnu/ wſſecko z ſebe ztrhnu/
Wſſe ſtwořenj přiwrhnu/ s celym ſwětem pohrdnu:
Tý mne vchop/ ſrdce vtop/ pochyť do twé rozwodně/
Ty mne odnes/ přenes/ přines/ zanes do ſwé prohlubně/
Tuť gá budu plowat/ tuť y ſpleywat/ y wypleywat/
Tu naljwat/ tu doljwat: tu přiljwat/ tu y ſpjwat/
Libo-ſpěw twé miloſti/ lito-ſpěw mé ljtoſti.
<5v>
Ach! což toho litugi/ že tak málo milugi!
Že tak wlažnu/ w láſce chladnu/ wſſecken ſtydnu/
zymau chřadnu/
Gſa liknawým/ gſa leniwým/ gſa oſpalým/ rozma=
řilým/ (wým.
Gſa wahawým/ gſa teſkliwým/ Bohu/ Nebi oſſkli=
Ach! což moge duſſe činjſs! že ſe o to nepřičinjſs?
Bys w miloſti rozhořela/ láſkau wſſecka rozewřela?
Boha milůg/ gey zamilůg/ gemu ſebe s cela ſljbůg/
Oddeg/ dodeg/ a odewzdeg/ ani nigakž ne odgjmeg:
Onť geſt wěčná Dobrota/ ſama pauhá Sſtědrota/
On rozkoſſe Podſtata/ wěčný Pramen žiwota:
Milugiť gá Bože tebe/ Wjc než ſebe/ :ě. :č.
Antifona. Milugeli mne kdo/ Slowa mého o-
ſtřjhati bude/ a Otec můg bude geho milowati/ a k 
němu přigdeme/ a přibytek v něho včinjme.
V. Kteřjž milugete Pána/ měgte w nenáwiſti/ co zlé-
ho geſt.
R. Pán oſtřjhá duſſi Služebnjkůw ſwých.
Modlitba.
WSſemohaucý wěčný Bože/ degž nám Služe=
bnjkům twým/ abychom ſe w naděgi/ wjře/ a
láſce rozmáhali/ a tak ſobě zaſlaužili čeho ty ſlibu=
geſs/ a milowali/ čeho přikazugeſs. Skrze/ :č.
Neſſpor.
Bože ku pomocy mé wzezři/
Pane ku pomocy mé poſpěſs.
Sláwa Otcy/ y Synu/ :č.
Pjſeň Chwály.
Byť pak duſſe má tak wřela/ byť podobně rozhořela/
Gak ſe Ætna dýmem kauřj/ gak plamenem hrozý/
bauřj;
<6r>
Byť mé ſrdce bywſſj prudce/ rozohněno gako
Slunce/ (lilo;
Po mým Bohu gen horlilo/ po něm gen ſe rozhor=
Wſſecko by to bylo málo/ za nic by to/ za nic ſtálo/
Proti tomu/ co gſem dlužen/ mýmu Bohu co powi=
nen/ (dáwá.
Proti tomu/ co Bůh dáwá/ co z ſwé láſky Bůh do=
Byť bych s každým mým wzdychánjm/ dnem i nocy
Nařjkánjm/ (ſtřjlel/
Gako s tolik ſſypmi ſtřjlel/ k Bohu mýmu gich wy=
Kolik deſſtů z Oblakůw/ Běžj hbitě z Potokůw/
Kolik Slunce Paprſſlků/ Rozwrhuge z Okrſſlku/
Wſſecko by to bylo málo/ Za nic by to/ za nic ſtálo.
Ach! což gá ſe za to ſtydjm/ když y při tom taky wi=
djm/ (činjm/
Že to wſſecko/ co gá činjm/ Co z ſwé Láſky dát přj-
Geſt to genom práſſek/ piſek/ Geſt drobeček/ geſt
kaminek/ (třjſka/
Geſt čerwiček/ geſt ſſtjpeček/ Syrka/ pjcka/ truſka/
Proti horám/ y Oborám/ Proti hrozným Potwo=
rám/
Proti hutim měděnným/ proti Worům ſweženým/
Proti haldám wyſokým/ Proti kluftám hlubokým/
Proti ſkálám welikým/ proti Leſum ſſyrokým.
Láſkať giſtě w žádným mjſtě/ Ne ma konce/ ne do=
konce/
Ne má hranic/ ne má meznic/ Ne ma končin/ ne má
Proč by měla přeſtati/ Kde by měla Zuſtati. (přjčin/
Nikda nenj v ni doſti/ Nikdež nenj doſt miloſti.
Nenjť ona obmezená/ muſýť býti rozſſjřená
A to wzdycky bez přetržky/ a to čiſtě/ a zagiſtě/
<6v>
W každym mjſtě/ w každým měſtě/ a to zaſe/ w kaž=
dým čaſe/
Po wſſem wſſudy wůkol Swětě/ gak y w zymě/ tak
y w letě:
Nápis ona ten obnáſſj/ s nim ſe také k nebi wznáſſj/
Bohu wjce láſky degte/ Wjc! ach wjce ho milůgte;
Na něg wjce pamatůgte/ pro něg ſobě wjc ſtěžůgte.
O kdož mi dá ty řetizky/ ty prowázky zlaté láſky?
S nimiž nikam bych nemohl/ k Bohu ſobě gen po=
mohl/ (ſwázán.
K němu wzdycky gſa vwázán/ při něm wěčně zůſtaw
Milugiť gá Bože tebe/ Wjc než ſebe :č. :č.
Antifona. Blahoſlawený můž/ kterýž ſnáſſj
pokuſſenj/ nebo když bude ſkuſſen/ wezme korunu ži-
wota/ kterauž zaſlibil Pán těm/ genž ho milugj.
V. Oſtřjhá Pán wſſech geho milugjcých.
R. A wſſeckny hřjſſnjky rozptýlj.
Modlitba.
BOže/ genž milownjkem gſy newinnoſti/ gižto
taky kagjcým zaſe nawracugeſs/ zřiď k ſobě
wſſecka ſrdce Služebnjkůw ſwých/ aby wraucnoſti
Ducha twého gſauce rozhorlenj/ v wjře nalezenj
byli trwanliwj/ w ſkutcých pak ſwých aučinliwj.
Skrze Pana naſſeho/ :č.
Komplet.
Giž s ſwým zlatem přirozeným/ z ſwé oblohy
Slunce ſcházý/ (vcházý.
Má wſſak láſka s rozhogněným/ k Bohu ohněm ne-
Saumrak nočnj z práce pauſſtj/ Namluwených Ná=
denjkůw; (kůw.
Ale z láſky nerozpauſſtj/ Prawých Boha milownj=
<7r>
Muſj Milek ſe wſſy mocy/ muſý člowěk dnem y no=
Milowati nepřeſtáwat/ w milowánj nevſtáwat. (cy
Očj k ſpanj Noc zawjrá/ Láſka ſrdce pak otwjrá/
By nebylo žádné ſpanj/ bez Bozſkýho milowánj.
Muſj o tom gen ſe zdáti/ když má člowěk přece
ſpáti/
Co Božſkýho/ Nebeſkýho/ nic ſwětſkýho/ těleſnýho.
Spat gá půgdu/ ſpat nebudu/ nebť ſwým ſrdcem
bdjti budu.
Geſtli pak tak předce vſnu/ Swjce i láſky nevhaſnu.
Nic ſe we ſnách nemá zdáti/ gen co láſka muſý dáti.
O kdož mi dá! ať ſe mi zdá/ Tehdáž taky/ když Sen
gaký.
Dřjmat káže/ ſpat rozkáže/ Že milugi/ že ſlibugi/
Že ne zaſpjm/ ač ſe wyſpjm/ Boha mýho milowati/
W něm ſy weſnách libowati/ W nocy taky litowati/
Že ſem kdy ſe Láſky ſpuſtil/ Milowati kdy opuſtil.
Aniž tehdáž/ když Smrt přigde/ Láſka moge z ſrdce
vgde;
Tim wjc budu milowati/ Čjm huř ona ſe ſapati:
Duſſy s tělem ſyc odlaučj/ Ale s Láſkau ne rozlaučj.
Ty ſylaby tři/ milugi/ Gſau ti welcy ſlaupowé/
Ty litery/ gſau ty hory/ Gako nácy mezowé/
Za něž nelze dáleg gjti/ Nelze nikam wjc přigjti;
Neni wjce dál průwodu/ Neni ginam wjc průcho=
du: (průwod/
Gá wſſák předce nagdu průchod/ Včinjm y giným
Když wjc/ ach! wjc milowati/ Dýl/ ach dýleg milo=
wati/
Ne přeſtanu/ ne vſtanu/ Bez miloſti ne zuſtanu.
Nic wětſſiho/ nic lepſſiho/ Ne můž w Swětě ſe na=
gjti/
<7v>
Gako Boha milowati/ Nadewſſecko ſſanowati.
Kdo to vmj/ kdo rozumj/ Kdo přemeyſſlj/ kdo roz-
meyſſlj/
Co geſt Božj Láſku mjti/ Co s ni býti/ s ni vmřjti/
Ten rad vmře/ oči zawře/ Láſka Srdce mu otewře/
By milowal/ by litowal/ že kdy Boha nemilowal.
Neſſt mi tedy neſſť Smrt hrozý/ neſſť trápenj hro=
zná množj/
Nic ne budu na to dbáti/ Ne budu ſe Smrti báti;
Budu wjce milowati/ Láſkau wjce plapolati.
O kdož mi dá Láſkau mřjti/ sni vmřiti/ s ni ſkonati/
S Láſkau Žiwot dokonati/ s láſkau Boha ſy zey=
ſkati/
Z této láſky gjt do Láſky/ kdež bych mohl bez pře=
kážky/
W Bohu ſobě libowati/ Boha wěčně milowati/
Milugiť gá Bože tebe/ Wjc než ſebe/ wjc než nebe/
Wjc než tiſýc ſwětůw zbožj/ twáť tu miloſt láſka
množj :č. :č.
Antifona. Kdož nemiluge/ zuſtáwá w ſmrti;
V. Milowánjm wěčným milowal gſem tě.
R. Pročež w miloſrdenſtwj přitáhl gſem tebe.
Modlitba.
SWatýho Gména ſwýho bázeň ſpolu/ y láſku
dopřegž Pane w ſrdcých naſſjch býti vſtawi=
čně/ nebo těch ty nikoli ne opauſſtjſs/ ale opatrnoſti
ſwau zaſtáwáſs/ který w celoſti milowánj ſwého
zachowáwáſs. Skrze Pána naſſeho Gežjſſe Kry=
ſta/ genž s tebau žiw geſt a kraluge na wěky wěkůw
Amen. Záwěrek.
Když wmjrám/ očj ſwjrám/ tež v ſebe tak zawjrám:
<8r>
Tatoť ſlowa/ ať gſau prwnj/ též y hlawnj/ y poſlednj:
Tobě Bože wſſecko dáwám/ wſſecko co mám/ zas
oddáwám/
Myſl s wtipem/ wůli s ſrdcem/ aniž čeho ſy nechá=
wám. (pokládám/
Což má ſkladu/ ſwět pokladu/ to wſſe ſkládám/ a
Za mizynu/ pawaučinu/ za drtinu/ mláto/ bláto/
Byť by bylo ryzý zlato/ z hor/ a hutj pracně wzato.
Swěta panſtwj rád opauſſtjm/ Tebe mage wſſeho
ſpauſſtjm.
Rozpakugi/ opakugi: W tobě ſamým ſy libugi/
Oſwědčugi/ vtwrzugi: Milugi Tě/ ach! milugi:
Milugi tě tiſýckrát/ ſto tiſýckrát tiſýckrát/
Milugi Tě/ a litugi/ že gſem dřjw tě ne milowal/
Milugi Tě/ a litugi/ že gſem y hned ne litowal/
Hořem welkým neomdléwal/ Na ſe y hned nežalo=
wal/
Že gſem tebe tak dobrýho/ Laſkawého Pána ſwýho/
S tak mým mnohým prowiněnjm/ S tak vrputným
prohřeſſenjm.
Tolikráte rozhněwal/ Aniž toho hned litowal.
Milugi Tě/ ach/ milugi/ Željm wſſeho/ a litugi/
Wčem twé láſky gſem zlehčowal/ Boha ſwýho w
čem rozhněwal.
Nad to duſſý odewzdáwám/ do ruk Božſkých gi od-
dáwám/
Žiwot w láſce ſwůg zawjrám/ w Rukau Božjch rád
vmjrám.
Modlitba Swatýho Ygnácya. (be.
Milugi gá Bože Tebe/ wſſeho co mám/ zbawjm ſe=
Wſſak od tebe gſem to doſtal/ Na tom také y rád
přeſtal/
<8v>
Zůſtaw Tobě zaſe dlužen/ Nawrátiti zas powinen.
Zaſe tedy dáwám/ co mám/ Zas oddáwáw/ zas pod=
dáwám.
Co gſy mi dal z Twé Dobroty/ Cos vdělil z twé ſſtě=
droty.
Přigmi w obět/ rozům/ pamět/ Myſli ſchopnoſt/
wtipu oſtroſt/
Přigmi wůli/ wem ſwobodnoſt/ Wem můg Weg=
hoſt/ ſwoge wolnoſt.
Ne deg chtjti/ ne myſliti/ Nedey čeho pomyſliti/
Krom co Božſká/ co Nebeſká/ Zřjdj wůle/ ſprawj
láſka.
Ty řiď/ Ty weď mé mocnoſti/ K milowánj twé mi=
loſti/
Láſku mi deg/ a mám doſti/ Wſſeho s láſkau mám
w hognoſti.
Gſa obdařen s twau miloſti/ Doſt mám panſtwi.
doſt bohatſtwj.
Aniž čeho wjce žádám/ Když gen láſky ſe dožádám.

Modlitba Swatého Xawe=
ryuſa.
MJlugiť gá Bože tebe/ ne pro Peklo/ ne pro
Nebe/
Ne že ctnoſtným Nebe množýſs/ ne že zloſtným
peklem hrozýſs;
Byť nebylo/ hrozné peklo/ Byť v tebe/ žádné Nebe/
Gáť bych předce tě milowal/ W tobě bych ſy obli=
bowal.
<9r>
Ty GEžjſſi muſýſs být můg/ Gá pak také mu=
ſymť být twůg/
Nebť na Křjži mne gſy obgal/ Srdce/ duſſy/ wůli
zagal/
Když hřebiky/ hrozné muky/ Když hanbenj/ když
rauhánj/
Když teſknoſti/ když těžkoſti/ Boleſt hroznau ſmrt
vkrutnau/
Snáſſel/ trpěl/ a přetrpěl/ Byw zbičowán/ vkřižo=
wán:
Aniž vſtál/ aniž přeſtal/ Dát ſe zlehčit/ dát zlo=
řečit/
Dát ſe mučit/ až vmučit/ Dát ſe zranit/ až vſmr-
tit/
A to pro mě odpadlýho/ Powrhlýho/ ztracenýho/
Odbognýho člowěka/ Božſtwj twého protiwnjka/
Vrputnýho hřjſſnjka/ Nezdarnýho otroka.
Cožbych tedy nemilowal/ Což nad wſſecko nelito=
wal/
W tak neſmjrném ſmilowánj/ W tak krwawým ſli=
towánj!
O GEžjſſy neymilegſſj/ O láſko má neymocněg=
ſſj!

Modlitba Swatýho Bernarda.
SRdce mého ſrdce milé/ Přenes láſky ſwé ſpa=
nilé/
Na mé ſrdce promrzalé/ Po lahudkách rozmařilé.
Ne přeſtáwáſs milowati/ Tiſýc ſmrti chceſs wy=
ſtáti;
<9v>
Deyž tě také milowati/ Wěčně s láſkau děkowati;
Deyž y s tebau wſſe strpěti/ Smrt pro tebe
podſtaupiti/
Zlé y dobré za wděk wzýti/ Láſkau mřjti/ i vmřj=
ti.
A M E N.

Píseň sv. Františka Xaverského

Bože k tvému milování
Žádný strach mne nedohání
Ani trestání tvé ruky
Ani hrozné v pekle muky.
Ty sám, milý Pane Kriste,
Srdce mé jimáš zajisté.
Když tě na Kříži spatřuji,
Láskou tvau se zapaluji.
Kříž a krev tekoucý z tvých ran
Učí, žes lásky hodný Pán.
Byť nebylo pekla, nebe,
Předce bych miloval tebe,
A to pro tebe samého,
Jemuž nic není rovného
V moci, slávě, důstojnosti,
V dobrotě, opatrnosti.
Tebe, přemilý Ježíši,
Beránku Boží nejtišší,
Jenžs pro nás ráčil umříti,
Chci milovati a ctíti
Z lásky, darmo, bez odplaty,
Proto žes dobrý a svatý.

Laskavá vzdychání sv. Františka k Bohu.
Že pravý milovník Boží krom Boha nic jiného nežádá: a pro nic jiného jemu neslouží a jeho nemiluje než pro něho samého.

Překrásné jest ovšem nebe,
Krásné jeho paláce,
Nebť bere krásu od tebe,
Bože, vší krásy dárce.
Avšak ani krása jeho,
Ani všecky rozkoše
Nemohou způsobit toho,
Bych pro ně ctil Ježíše.
Hrozný jest oheň a sýra,
Hrozný plamen pekelný,
Jenž tělo i duši zžírá,
V té mučírně uhelný.
Avšak ani ta strašidla
Mne k tomu nepřivedla
Ani pekel smutná bydla
Mne na to nenavedla,
Abych tě, Boha, miloval
Pro mne ukřižovaného
A svou lásku obnovoval
Vroucně času každého:
Tys sám, na kříž roztažený,
Původ té lásky pravé,
Ostrým kopím probodený
skrz oudy prv bolavé.
Ty mne, pro mne usmrcený,
sám k tomu nutíš, Pane,
Bych tou láskou přinucený
Tě miloval náramně.
Nu, tedy tě milovati
Budu věčně, Ježíši,
Bych neměl žádné dostati
Odplaty v té tvé říši.
Bys ohněm přestal hroziti
A pekelným žalářem,
Chci v tvé lásce stálý býti,
Dejž to, ať nejsem lhářem:
Darmo tě chci milovati
A pro samého tebe,
Pro tebe se vydávati,
Žes pro mne vydal sebe.

Předmluvy Jiřího Konstantia

Přípisní list
Urozeným a statečným vladykám, slovutné a mnoho vzácné poctivosti J. M. C. P. rychtáři, panu purgmistru a panům radním i celé obci slavného Nového Města pražského.
Všecko nejlepší, a to skrze orodování svatého Františka Xaveria v Pánu Bohu vinšujíce.
Mnohá, veliká a rozličná dobrodiní od V. M. koleji naší na Novém Městě Pražském prokázaná, která v nás vždycky v čerstvé paměti zůstávati budou jako nás zavazují k povinné vděčnosti, tak také nás nemálo zahanbují, že my vidouce svou nemožnost, abychom se V. M. hodně, a jak by se slušelo, odměnili, musíme skrz jakás špatná znamení toliko ukazovati, jak bychom chtěli, kdybychom mohli se odsluhovati. Mezi kterýmižto znameními jest také tato knížečka, Kterou ač pro veliké duchovní užitky, které z ní, jakž se nadějěme, nasledovati budou, V. M. velmi rádi připisujeme; však pro její maličkost toho bychom byli učiniti nesměli, kdyby nám toho nebyla radila veliká V. M. k sv. Františku Xaveriusovi láska, pro kterou jeho chrámeček, když se aneb drží processi aneb mariánské shromáždění pilně navštěvovati ráčíte: a chvalitebná žádost některých vzácných osob, také z počtu V. M., kteří nás k tomu měli, abychom o pobožnosti ke cti dotčeného svatého přes deset pátků od mnohých, také zde v pražských městech, užívané aspoň krátkou, však dokonalou zprávu a způsob, jak by se vykonati mohla, na světlo vydali. Což my učinivše v této malé knížce, ji s náležitou uctivostí V. M. přednášíme a obětujeme. Ač pak nepochybujeme, že ten dárček náš od nás laskavě přijíti ráčíte: však že se bojíme, aby snad někomu, kdo by tuto knížku četl, nebylo podivno, jak se sv. František Xaverius na dobytčí trh přibral a proč v páteční den, když na témž trhu mnoho volů bývá, čest se jemu v jeho chrámečku dějě? musíme o tom také nějakou zprávu dáti. Jest pak tato.
Na ostrově Japony řečeném ačkoli mají mnoho koní, však sobě tak velice váží volů, že (jak historikové svědčí) nejpřednější páni, knížata a králové nimi se voziti a na nich jezditi obyčej mají. Ano jako někdy lid izraelský zlatému teleti, tak jáponský lid zlatým, stříbrným neb kamenným volům jako bohům se klaněl a bohu příslušné oběti obětovával. Kterážto modloslužebnost v té krajině bez přitrže trvala až do času sv. Františka Xaveria, indiánského apoštola, který slitovav se nad tou ustavičnou slepotou a zahynutím, téměř nesčíslných duší, Kristovou krví draze vykoupených, ale však pro svou nevěru, modloslužebnost a jiné hříchy věčně hynoucích apoštolskou horlivostí zapalený, přes několik tisíc mil, skrz mnohá, jak na zemi, tak na moři nebezpečenství života z portugalské země až do Jáponie se plavil a tam Kristovo evangelium první rozhlašoval, a aby místo zlatých, stříbrných neb kamenných volů pravého Boha stvořitele všech věcí a syna jeho Ježíše Krista poznali a ctili, je vyučoval. A dal Bůh řečem i skutkům služebníka svého takovou moc, že ty marné podobízny volů ani takové jakou má jeden živý vůl moci nemající, z oltářů jim nepříslušných sházel, oltáře rozmetal, jejich popy aneb k pravé víře přivedl, aneb zahanbil a mnoho množství tisíc pohanského lidu jak kázaním, tak přemnohými a předivnými zázraky k pravému náboženství obrátil, skrze svatý křest Kristu Pánu podmánil, a atk Kristovo království až do těch posledních končin světa šťastně rozšířil. Žádajíc pak nábožná a od někollik set let v české zemi chválená, ale však nikdy nepřechválená horlivost slavného rodu vysoce urozených panů panů z Šternberka, aby toho svatého apoštola velikými zázraky ve mnohých světa krajinách oslaveného, také Čechům, a jmenovitě Pražanům, známějšího učinila a příležitost lidu poskytla, aby v svých potřebách tim pohodlněji o pomoc k němu se utíkati mohl, krásný chrámeček v své koleji, kterou Tovaryšstvu Ježíšovu na Novém Městě pražském založiti a vystavěti ráčila, s nemalým nákladem na věčnou památku své k tovaryšstvu Ježíšovu ustavičné lásky a dobročinnosti na témž místě vyzdvihla. Okolo kteréhožto chrámečku každý páteční den mnoho volů jako od něho v triumfu vedených, stává a bučívá, jako by svým hlasem, pokudž jim možné jest, japonského apoštola slávu ohlašovali, jeho vítězství nad modlářskými voly lidu oznamovali a bay jej v pátek (jakožto na pamatný den jeho smrti a skrze jeho přímluvy k vyžádání jakékoli věci od Pána Boha nejpříležitější) tím horlivěji vzýval a ctil, do kostela volali. Neníť zajisté marná a bezužitečná pobožnost v páteční den tohoto svatého apoštola ctíti; poněvadž, jak mnozí v mnohých krajinách s velikým svým jak tělesným, tak duchovním užitkem a potěšením zkusili a v rozličných na světlo vydaných knížkách před celým světem svědčí, kteří po deset pořád sběhlých pátků k témuž svatému o pomoc se utekli, v zármutcích potěšení, v protivenstvích obranu, v bolestech polehčení, v nemocích zdraví, v mdlobě posilnění a z jakékoli ouzkosti vysvobození sobě vyžádali.
Čehož aby také Pražané, a zvláště ti, kteří na Novém Městě pražském své obydlí mají, užiti a sobě na ten páteční den potřebné milosti skrze orodování svatého Františka Xaveria u Pána Boha obdržeti mohli, vidělo se nám za dobré tu jistou pobožnost, která se v naddotčeném chrámečku každý pátek o osmi hodinách sloužením mše svaté ke cti téhož svatého vystaveném držívá, z rozličných již prvé v latinském jazyku nejednou tlačených knih sebranou vůbec vyjeviti a na světlo vydati. Račtež tedy toto jakkoli malé znamení naší vděčnosti laskavě přijíti a kolej na(A6r)ší vždycky sobě poručenou míti. Za čež dobrotivý Bůh rač na přímluvu svatého Františka Xaveria V. M. i celé obci Nového Města pražského hojné požehnání a věčný život dáti. Tak srdečně vinšuje a žádá dne 25. srpna leta 1672.

za V. M. a za celé slavné Nové Město pražské na modlitbách trvající

kolej Tovaryšstva Ježíšova na Novém Městě pražském.

Obětování knížky této
Obětování nejosvícenější, nejjasnější a nejvyvýšenější kněžně, Panně, Panně, Panně Marii, Matce Boží, Královně nebes, Paní světa etc. Panně na svaté hoře nad Příbramí divotvorné.
Komu bych dřívejí vlastenským jazykem mluviti naučenou Bohmilu obětoval, než Tobě, ó Paní a Patronko má nejmilostivější? Tys zajisté ta třikrát požehnaná, svatá, milá; ba mezi vším, co Bohem není, Boh-nejmilejší Bohmila; nercili z vyznání všech svatých, prorockých a figůrních obvzláštně Šalomounových písní a písem; ale i z vlastního zpěvu tvého, jímž velebí duše Tvá Pána, že okem milosti a lásky vzhlédl na pokoru dívky své a Tě za Matku sobě vyvolil. Tys ouvod života pobožného: nebs, dle svědectví sv. Jeronýma, hned v dětinství třiletá k ouvodu života pobožného do chrámu Páně šla a tam, až do zasnoubení bydlíc, tak v pobožnosti prospěla, žes netoliko hned jiným chrámovým spolupannám svým za mistrini a příklad; ale i potom všemu světu za vůdci a ouvod k životu pobožnému byla představená: ne méně než Tvůj nejsvětější a nejmoudřejší synáček dvanáctiletý v témž chrámě doktorem doktorův byl učiněn. Nebo kterak nejsi ouvodem pobožnosti, ješto nercili uvádíš, ale, jak mudřec praví, i táhneš i vydíráš srdce lidská k pobožnosti? takže kdo tě jednou poznali, vedení nepotřebují; sami běží po vůni mastí tvých, všelikých spasitedlná činících ctností. Odtud se tolik pobožných, ke cti Tvé vydaných knížek nachází: tolik na všem světě řádův a bratrství pod jménem Tvým založených, tolik chrámův, klášterův, kapell a oltářův vystavených, tolik svátkův, poti etc. ustanovených; nímiž se křesťanské duše k pobožnosti uvážejí; ano běhají, skáčí a lítají. Tys tehdy po Bohu největší původ teď se rozkvětající v našem českém království starobylé pobožnosti; a tak se nadějí, že i jejím zrůstem býti a Bohmilu tuto pro týž zrůst pod ochranu svou přijíti ráčíš; aby pomocý Tvou všechny Bohu milé a Boha milující duše ji čítajíce, skutkem plnili, v pobožnosti květli a rostli; až by k věčnému životu skrze časný pobožný život dozrali. Ty, Živote, Sladkosti a Rodičko života, oslaď čtenářům a obživ mrtvou tuto, pro nechuť výmluvnosti trpkou života pobožného knížku: a kteras mne před pěti lety na náklonku života postaveného a pro Tvé svato-Horské historie sepsání obživila, nyní týž od tebe přijatý život dej i zde při knížecím dvoře pobožně vezti: aby se na mne, jako na mnohých, v této knížce dotčených svatých, zmejlilo ono z latinska na česko takto znějící přísloví:
Máť ode dvora odjíti
Kdo žádá pobožným býti.
Tím nejvíce oumyslem tento spis života pobožného sem k překládání vzal, abych jiným k pobožnosti sloužíc sobě napřed sloužil. K témuž cíli dvůr tento Moravského Krumlova také zázračným Tvým obrazem svato-horskému podobným, někdy krvi plačícím jest opatřen: proto se každodenní služby Boží před ním dějí a Tvé litanie lauretánské říkají; abychom totižto život svůj na přímluvu Tvou pobožně skonati žádající, následováním tvým dříve pobožně vedli. Čehož se se všemi tvými, obzvlášť svato-horskými Bohmilami naději: na Tvou přípověď pamatujíc: Blahoslavený člověk, který slyší mne (totiž následováním) a ponocuje u dvéří mých každodenně. Kdo mne najde, najde život a nabude spasení od Pána, Amen.
Tvůj nejnehodnější služebník
G. C. S. J.

Obětování překládačové
Aniž já Boleslavec tě boleslavskou Pannu Marii pobíhati mám také toutéž knížkou, řečí a způsobem řečení Boleslavcův na česko přeloženou.
Toběť sem ji obětovati povinen, nercili z příčin již dotčených a mně s vydavatelem jejim společných, ale i že sem ji na tvém chlebě od ctitelův tvých, nejvíce boleslavskokrajských mi poskytováném při chrámě tvém k tomuto dni tvého v chrámě obětování k místu přivedl; a žesem bez toho na tento den několilonásobně tobě obětován a zavázán. Nebo mimo to, že sem se ti na dnešní tvou památku před 37. lety na hranicích tohoto kraje do bratrstva koleje jičínské tehdáž vyzdvíženého nejprvnější obětoval, a tim prostředkem se dřív roku do tovaryšstva tvého syna, ach jak nehodný!, dostal: mimo to, že sem to obětování každovejročně opětoval; dnes rok jest, jak, sem se dostana, při tvém z Prahy (kdes byla pro strach turecký na některý tejden pouhnula) se navrácení, nejprvnější menší oběti tvůj zázračný obraz přivítal a přitom se ti nejobzvláštnějí za zdejšího služebníka a ctitelův tvých před pohromami hříchu k tobě sem utíkajících, zpovědníka obětoval, poroučeje ti své zdraví, k té povinnosti potřebné, jehož sem sice na jiných posavád obydlích dosti špatného užíval. Nyní tedy poněvadž bezpochyby přimluvou tvou mnohem lepšího užívám, nesvědčí mi na vejroční toho památku z prázdnýma rukama před Pani svou se stavěti. Obětujiť jiní přes celý rok v tom Domě Božím, v chrámě tvém, ó Panno, každý seč může býti: někdo zlato, stříbro, drahé kamení, někdo kment a šarlat rozinové neb brunátné barvy. se mnou se (neméně než s Jeronymem svatým in Prologo Galeato tak mluvícím) dobře díti bude, když dám kůže hovad a srst kozí. Nad tu kůži, kterou sem dávno pro Bůh prodal a s Jobem svatým Iob: 2 za kůží i cokoliv sem měl za duši svou dal; má, hovádka tvého, kůže tu jest čeština, niž podstatu té knihy od jiného vymyšlenou obaluji: a nad tu srst zbejvajícího mi času, který mimo tvé chrámovní služby na překladání kněh vynakládám, jest tu forma češtiny, po které se ovšem jako zvěř po srsti poznávám. To obě ti tedy v té knížce poníženě obětuji z toho srdce prose za prodloužení zdraví (pokudž se požehnanému synu tvému líbiti bude) a přidání milosti k dobrému ho uživání, k větší Boží i tvé slávě a prospěchu bližních i vlastnímu spasení. Ovšemť s pomoci Boží sem hotov to činiti, cos ty, nevím, od kterého milostníka tvého někdy žádala, totižto sloužiti synu tvému (ba i tobě) v tovaryšstvu jeho až do ustání; a to s sv. Xaveriusem za štěstí sobě pokládati, že Bůh ráčí chtíti práce mé užívati v nejzavrženějších pomocnictví Páně přisluhováních.
Milosti tvé
zavržený slouha
G. C. S. I.

Připsání
Vysoce urozenému Pánu panu Jiřímu svaté římské říše hraběti Vratislavovi z Mitrovic, pánu na Protivině, Milenovicích, Glokočnym a Březině etc. Geho milosti císařské, uherského a českého krále raddě a zemskému soudci v Království českém etc.

Vysoce urozený pane pane. Nové štěstí a jako časné, zemské, krátké blahoslavenství Vaší hraběcí milosti soudím býti, že opět nová knížka, a to při dosažení od V. H. M. nové hrabské svaté říše římské vyvýšenosti, o nejsvětější a nejvyvyšenější nebeské říše císařové, Rodičce Boží, ne více v cizím jazyku, ale v našem vlastním snažnosti a pobožnosti V. H. M. na světlo se vydává. Nyní ne o cizozemském vzdáleném succurre, ale o domácím v Českém království v kraji podbrdském nad horním městem Příbrami vyzdvíženém outočišti, všem té země obyvatelům se ohlašuje.
Rodička Boží veřejný titul má v církvi katolické Succurre miseris: i zde u nás zasloužila titule outočiště, pomocnice, fedrovnice, orodovnice.
Každá věc a místo má svůj jistý čas, dětinství, vzrůst a dospělost: protož otcovského patrona jako pěstouna potřebuje. Panna Maria staroboleslavská v bohabojnosti českých králův a císařův k svému zvelebení přišla. Jako i naposledy, když týž její obraz léta tisíciho šestistého třidcátého druhého od nepřátelského lidu vzat a na nejvýš na staroměstském rynku zlechčen, potom pracně a nákladně vyjednán, s obzvláštní pobožností a slavnou processí z měst Pražských byl od jeho milosti císaře Ferdinanda Třetího léta tisícího šestistého třidcátého osmého dne jedenáctého měsíce září na též místo osobně se vším duchovenstvím, panstvím a lidem doprovozen.
starožitný a knížecí rod panův z Rožmberka Kajov, místo slavné Panny Marie pro čtyry zlaté soboty na podzim co nejpobožnějí vykonávané oslavil.
Krupka podnes spomíná na svého obzvláštního patrona, urozeného pána pana Jiřího Popela v Chomutově, Libochovicích, tehdáž nejvyššího hofmistra v Českém království etc. kteroužto on, pro větší zvelebení místa, Mišnařům skrz nekatolické náboženství svedeným nejbližší, páterům Tovaryšstva Ježíšového v Chomutově náležitě odevzdal, kdež podnes třikrát vejroční pout bývá, obzvláště na den Narození Panny MARIE.
Panenka svaté Hory příbramské ještě jako v dětinství v plénkách, v kolíbce očekává zrostu a dospělosti z dobročinnosti jak pobožných, na toto místo putujících lidí, tak i okolních panův a horlivých katolíkův. Z nichžto jako přední posavad byl vzáctný rod panův VRATISLAVŮV v kraji podbrdském jako v zemi Jessen své obydlí, statek a jmění majících. Aby jako na zyvolání Rodičce Boží první a nejčastějí k službám a hotovosti byli. Což i vskutku dokázali. Zdá mi se, že jste se ráčili se všemi svými pány strejci v onu pobožnou raddu a spasitedlnou hádku a otázku v Písni Šalomounové poznamenanou, dobrovolně vydati. Cant: 8 soror nostra (PATRONA NOSTRA) parvula est, et ubera non habet. Quid faciemus sorori nostrae; in die quando alloquenda est? Matka Páně patronka naše příbramská ještě maličká jest, prsy (dospělosti) nemající. Co ji učiníme, když s ni mluviti budeme a pobožně na pouti svatohorské vzývati máme? Hned následuje podstatná odpověd: Jestli že jest ona (jakož vpravdě jest) zed (v milosti a lásce Boží stálá a nepohnutedlná), vzděláme ji palác stříbrný (to jest svatý její příbytek nad městem Příbrami hor stříbrných vystavíme). Pakli jest dveřmi (vskutku dvéře do nebe), obložíme ji dekami cedrovými (velikými dary ozdobíme, aby nám byla jako zed a věže), poněvadž před očíma Páně jest jakožto pokoj nacházející. Bez ty zdi těžko jest se nepřátelům obrániti: na té baště jest se jistého vítězství nadáti. Nevím, zdali mi se to zdá, čili nětco jiného skutek ukáže. Zatim tento dar od V. H. M. na místě královny nebeské vděčně přijimajíc, oným vinšem skrze šalomouna položeným v Přísloví v třetí kapitole, žádáme se odměniti, aby podlé slova jeho: Honorantes Dominum (Dominam) de sua substantia impleantur horrea frumento, et vino torcularia redudent. Ctících Pána (Pani) z svých statečkův naplnily se stodoly obilím a vínem presové oplývali.
Actum na svaté Hoře den památky svatého Jiří, léta Paně šestnáctistého padesátého druhého-
Vaší hraběci
milosti

služebná

rezidenci příbramská.

Petitiones devotae ad Christum S. Augustini (1659)

Domine Iesu, noverim me, noverim te,
Nec aliquid cupiam, nisi te;
Vt odiam me, et amem te.
Quidquid agam propter te;
Humiliem me, exaltem te,
Nihil cogitem, nisi te.
Morificem me, et vivam in te;
Quaecunque eveniant accipiam a te;
Persequar me, sequar te:
Semper optem sequi te;
Fugiam me, confugiam ad te;
Dignus sim defendi a te;
Timeam mihi, timeam te;
Simque de electis a te.
Diffidam mihi, fidam in te,
Obedire velim propter te;
In nullo afficiar, nisi in te;
Aspice, ut videam te.
Vota me, ut videam te,
Et in aeternum potiar te, Amen.

Vinš (1641)

Poslední herolt k světu podnebeskému neb prostřednímu, hned od počátku všelikého stvoření ve všech hříších, to jest v žádosti těla, žádosti oči, pejše života přes pět tisíc, tolik i ještě více set let pohříženému od spravedlivého Pána Boha potopou, ohněm a všelijak onde i onde mnohonásobně každého netoliko věku, ale i léta přísně ztrestanému, však předce a předce, dále i dále v obyčejné i horší svobodě, rozpustilosti a zoufalosti vždy a vždy sobě rovnému, s vinšováním všeho dobrého a brzkého (dá Pán Bůh) v městě spasení a blahoslavenství shledání. Z upřímné lásky, důležité potřeby k nějvětší vejstraze, k nejrychlejší nápravě, s spasitedlným listem od říše nebeské vyslán, však aby se bez jisté odpovědi a resoluci zpatkem nevracoval.
Přátelé milí, v Kristu Pánu nejmilejší. Jest nám nemálo ku podivu, že tak dlouho a dávno na Vás očekávajíce, žádného téměř z  Vás se dočkati nemůžeme. Co se to děje? Zdali zcestnou stezkou a širokou cestou jinam a k jiným z světa se odebiráte? Nedej to Pán Bůh! Nebylo by to do vlasti než k strasti a věčné bídě jíti. Zdali nebeský ráj za Vaší přirozenou a pravou vlast nepokládáte? Zdali nás již, svaté a Bohu milé, za své rodiče neuznáváte? Proč tedy nepospícháte a honem neběžíte, abyšte mohli vlast svou viděti a své milé rodiče pozdraviti? Drahný počet vaších předkův, rodičův, přátel, bratří, sester, synův a dcer nezčislný zástup žádá se s Vámi brzo a rychle shledati. Kteřížto všickni jsouce již svou nesmrtedlnosti ujištěni a ubezpečeni, ještě o Vás se toliko a Vaše spasení náramně starají a pečují, aby tím větší radost a potěšení jejich i Vaše společně byla, Vy pak rychle se k nim dostali, mezi ně přišli, s nimi se vesele objíti mohli. O jaká jest našeho nebeského království rozkoš bez strachu a bázně smrti! O jak svrchovaně a nikdy neskonalé blahoslavenství s životem věčně trvajícím! Tuť najdete přeslavný kůr svatých apoštolův; tuť veselících se prorokův shromážděný počet; tu věrných mučedlníkův nesčíslný národ, po krvavém boji a přemožení všech trápení slavně korunovaný; tu čisté a nepoškvrněné panny, kteréžto nad bujnosti a žádosti těla, v síle zdrželivosti své zvítězily a sámy sebe přemohly; tu odplatu berou všickni lidé milosrdní, kteřížto na světě chudy živíce a krmíce i potřeb všelijakých k životu štědře nuzným udělujíce, skutky víry a spravédlnosti činili a přikázaní Páně zachovávajíce, sobě za zisk a zboží nebeských pokladův nakoupili. K tomu tedy naší nejmilejší bratří se vší chtivou a snažnou žádosti pospichejte, abyšte v ni brzo býti a k Pánu Kristu přijíti mohli, z celého srdce toho žádejte.
Zdali děťátko prsů požívající netouží a neplače po své mateři? Zdaž svobodný ptáček v kleci zamčený sobě po zeleném háji nestejská? An mladé jehňatko potud běží, až svou matku najde: malé kuřátko běhá a piští tak dlouho, až k kvočné slepici příjde, u nižto se ohřívá. Nemá-li člověk po svém nebeském obydlí toužiti?
Což Vás tam má v tom zlém světě zdržeti? Smrt-li nelitostivá, kteražto přes hrady i zamky i hluboké příkopy skáče a den jako den překročivše i tu nejvyšší zed, dusí Vás, dáví, mačká, preč béře, žádného hned člověka nešanuje: a Tobě i druhému snad dnes hranu zazvoní.
Kolik set tisíc dítek v zemi leží, kteříž ani jedné hodiny, dne, měsíce, roku živy nebyly? Kolik tisíc lidi těchto minulých v hrobích spráchnivělo a shnilo, ješto šestnácti neb dvacíti let nedošlo? Není dosti na Vaší smrtedlnosti, ale za ni se valí jako v patách bída, strast, nemoc, nepokoj etc. a těm podobná sběř psot Vašeho pomíjejícího světa. Kde začíti? Od těla-li, čili duše? Kdož může o Vašem zdraví či nezdraví mluviti? Mezi Vámi slepí, chromí, kulhaví, zajikaví a nestateční: mezi námi kdož najde jediné bídy? Není tu bolavých oči, hluchých uši ani jiných nedostatkův: synové lidští každodenně znemocnějí. Jednomu zní a zvučí v hlavě, jako by tam hral na dudy. Druhý má takovou bolest očí, že neví, kam se obrátiti. Třetí chrká a kašle, jako by měl plice a játra vyvrci. Čtvrtý se smyslem pomine, že ho musejí do želez ukovati neb sroubku zavříti. Pátému musí nohu uřezati. Šestý oteče a zpuká se. Sedmý se nemůže hnouti ani obrátiti. Osmý má hady v životě. A co toho dru více. U nas pak nesmrtedlnost, žádná smutná příhoda místa nemá: ale tělo oslavené, jasné, neutrpné, zdravé a cokoli smyslů jeho, tolik jest obzvláštnich radosti a rozkoši. Vaše bídy, zarmutky, trapení a neřesti hned od početí v životě matek Vaších až právě do hrobu dědičným právem zůstavající jako v zrcadle kratký Váš věk a život ukazuje: neb každý věk, rok, měsíc i den svou obzvláštní bídu s sebou přináší. Jedna trápení při početí člověka: o čemž skůro lze není mluviti. Druhá bídnost při narození, že těžko povědíti, zda-li syn matky katem, čili rodička svého plodu záhuba. Třetí těžké a obtížné mládeže v dobré kázni a řádu zvedení a dochování. Čtvrtý díl Vašeho života rozličnost, mizernost řemesel, obchodův a živnosti lidských, pravý špitál, lazaret a život jako na galeich slouti může. Poslední akt a částka, totižto při smrti a z toho Vašeho bídného světa vykročení: toho zimnice z světa zprovozuje, druhého bolest usmrcuje, jiného hlad moří, neb zase žížeň, oheň, voda topí, meč, jed sklidí. Tedaž všudy a vždycky hrůza a strach, hoře a pláč, tělo mrtvé, duše na cestě: k světu hornímu, neb podzemnímu. O přátelé! Slyšte podruhé i potřetí, pravím, slyšte, čtěte, uvažůjte. Tuto knížku Vám místo herolta vyslaného a posla, ano předchůdce i průvodce posíláme a již jako ve dveřích stojíme, abychom Vás vitali, viděli a u sebe měli. Přiďte, pospěšte. Čtěte, uvažůjte, nemeškejte, k nam se strojte. Rychle, brzo.
Vaší někdy krevnosti i svátostmi: dnes neb zejtra spolu radosti, věčnosti spojeni a spřízněni, vyvolení Boží, města nejvyššího obyvatelové,
to jest
k Vám všem přirozenou i nadpřirozenou láskou ve všem a vždy náchylní
opět a opět napomínající
všecka a celá říše nebeská.

Svatí české země vlastenci a patronové (1616)

Život svatého Víta, Modesta a Krescencie mučedlníkův z skutkův
Vít, ještě malé pachole, bez vědomí otce svého okřtiti se dal, co jak se otec dověděl, všelijak usiloval, aby syna od křesťanské víry odvrátiti: ale v křesťanském předsevzetí ustrnulého Valerianovi, soudci, aby bitím trestán byl, vy dal. Že se pak toho, na čem ustrnul, spustiti nechtěl, otci navrácen byl, kterej že ho huřeji trestati minil, Vít od anjela napomenut, s Modestem a Krescenciji, pěstouny a vychovateli svými, do cizích krajin zašel tak veliké sv. života chvály došel, že císař Dioklecián o něm slyšev, jeho k sobě, aby dceru jeho od ďábla, kterej ji trápil, zprostil, povolal. Dceře když spomohl, nemoha ho nevděčnej císař znamenitými dary na to, aby se bohům klaněl, namluviti, pouty sklíčeného spolu s Modestem a Krescenciji do vězení dal. Ale větší jejich stálost, než se nadál, shledav, do velikého je kotla rozpuštěným olovem a vroucí pryskyřicí až do vrchu dolitého uvrci rozkázal, v kterémž když na způsob oněch tří ži dovských mládencův zpěvy Boha chválili, z něho vyjati, lvu předvrženi byli. Ale lev položiv a roztáhše se, nohy jim líbal. Císař tedy vida mnoství lidu zázrakem pohnutého, hněvem rozlícenej na škřipci roztažené po všem těle tak hrubě, až se kosti od kosti oddělila, bíti poručil. Což když se dálo, hned se hromobití, blejskání a veliké země třesení strhlo, až i chrámové modlářští padše, mnohé zařítili. Jejich ostatky Florencia, urozená paní, mastmi pomazané poctivě pochovala.

O svatém Václavu
Václav, kníže a mučedlník český, z otce křesťana, knížete českého jmé nem Bořivoje a z matky pohanky Drahomíry splozenej, bábě své Lidmile, vzáctné a pobožné kněžně, k vychování od otce dán, tak v nevinném věku pobožnosti vycvičen byl, že to panictví, které se s ním z života matky jeho narodilo, v cele až do smrti dochoval, kterému však i jiné ctnosti křesťanské, jako lásku, pokoru, tichost, stydlivost a v mnohých modlitbách pobožnou ustavičnost přidal.
Též svatého pacholete bábě Bořivoj umíraje, všecko knížectví k spravování poručil, poněvadž Václav teprv mládenček pro nedospělost věku k tomu ještě, aby sám zemi spravoval, způsobenej nebyl: matka pak s mladším synem Boleslavem, oba pohané, pohansky panovali. Pro tož toho, že starší syn a s ním knížectví svaté Lidmile k opatrování svěřeno bylo, snésti nemohše, všecka vzteklá o bezhrdlí Lidmily stala: jakož ji pak také nevážně a ukladem dvou nešlechetných mužův zartousením z světa sklidivši, sama vším knížetstvím s nešlechetným synem svým nepříjemná, všem ubližná, křesťanům nepříznivá, vládla.Čechové nemohše dále násilného a nespravedlivého jejího panování snášeti, Václava již dospělého za Pána sobě v Praze volili a knížetství mu k spravování postoupili: kteréž on více posty, modlitbami, žíní a jinými pobožnými skutky nežli mocí spravoval: ono co někdy David častěji prozpěvovav: Sedmkrát sem tebe za den chválil pro soudy spravedlnosti tvé.
Takovou horlivostí k modlitbě zapálen byl, že se někdy zimního času krvavými z veliké zimy šlepějmi jiní ohřívali.
Kníže kouřímské Radislav někdy se proti němu s válečným lidem hnul a mnohými ho způsoby převálčiti chtěl, než darmo. Naposledy ho k samotnému potkání pobid. Rád tomu hrdinskej rytíř přivolil, chtě odvážením se vlastního života, jak by mu jeho milí byli, prokázati: ale Bůh takové potkání rozved. Nebo když se svatej muž k potkání na koně sedna chystal, hle anděl Páně Božímu rytíři kopí do rukou podávaje, kníže kouřímské okřik, řka: “Nebí.”
Takovým viděním Radislav zděšen, s koně ssed a Václava, padna mu k nohám, za milost prosil a snadno od hotovějšího k slitování nežli k pomstě uprosil. A nejen tehdáž, jak povědíno, svatost andělského života, který se při svatém Václavu s dokonalostí všelijaké ctnosti nacházel, andělé osvědčili: ale ještě mnoho před tím mládence při dvoře Ottona císaře od světa opovrženějšího zlatým křížem na hlavě ozdobivše, před císaře přivedli. Císař tak hrubě od andělův uctěného Václava hned s uctivostí podlé sebe posadil a ruku svatého Víta daroval, kterýmžto darem Vácslav vesel: jak se do Čech navrátil, k poctivosti té ruky nákladnej kostel svatého Víta v Praze na Svinské hoře vystavěl, jehožto samej toliko kůr na Hradě praském podnes stojí.
Takového štěstí i knížeti, i národu lidského pokolení nepřítel záviděv, bezbožnou máteř, druhou Attaliji střeštil, tak že mladšího syna, svatého Václava neupřímného bratra k tomu, aby se k panování maje, bratra z světa sklidil, napomínala. Zlé semeno do zlé země padlo a všecka starost Boleslava ta byla, bratra i knížectví, i života zbaviti. K večeři tedy bratra oukladně pozval: Václav, ač ovšem k čemu se to pozvání mělo, věděl, nechtěl bratrem pohrdnouti. Šel tedy spravedlivej Abel svátostmi církevními opatřený, a když se po bratrské večeři v noci, jak jeho obyčej byl, před kostelem modlil nevážně od bratra zabit, vděčnou oběti Bohu učiněn byl. Z takové nešlechetnosti radost krátká byla: nebo se brzy potom Drahomíra v Praze na Svinské hoře živá propadla a Boleslav nedlouho prolitím bratrské krve nabytým knížetstvím vládl. Ano ani těch, ješto takové nešlechetnosti nápomocníci byli, spravedlivá pomsta Boží nechybila. Nebo někteří ďáblem posedlí a vlastního se stínu bojíce, do řeky skákali a utonuli.
Jiní se rozumu pozbyvše, kdo ví kam rozběhli. Jiní pak rozličnými a těžkými neduhy strápení, nuzně život skonali: nebo krev spravedlivého Abele nevině prolitá na pomstu volající, žádnou prácí nemohla obmyta býti: poněvadž dnes od čeládky Boleslavovy s stěny a prahu kostelního do konce setřená, zítra se zase věřícím i na stěně, i na prahu ukazovala: a čím se častěji a toužeji stírala, tím se čerstvější býti zdála, až služebníci takovým zázrakem zděšeni, stírati přestali, a tak krev nevině vylitá na svědectví tak ohavného mordu na zdech a prahu zůstala.
A to se doma nětco drobet tejněji pro strach tyrana dálo, ale Bůh, jenž v nebesích jest nechtě toho tajiti, dalekým krajinám, co se doma zatměle zběhlo, v známost uvedl a králi denemarskému zabití svatého Václava v vidění ukázal poroučeje, aby k jeho památce prostranej kostel ustavěl, aby domácí bezbožnosti potlačenej, přespolní pobožností oslaven byl.

Svatej Vojtěch Adelbert
Vojtěch, druhej v počtu praskej biskup, arcibiskup kněžněnskej, apoštol uherskej a pruskej a mučedlník slavnej, vzáctné a krevností jako i příbuznosti s králi spřízněné rodiče: Slavníka totižto otce a Krezislavu máti, bratří pět, Soběbora, Spitimíra, Přebislava, Bořeje a Čáslava, vše hrabata Libická, blíž řeky Labe měv, jejich světského stavu vznešenost duchovním, svatým a předivným životem vysoce nad míru ozdobil.
Ten v dětinském věku na těžkej otok předivně a zázračně uzdravenej a Bohu k zvlaštní jeho službě od rodičův obětovanej, Adalbertovi, magdeburskému arcibiskupu k vychování v literním umění jako i v pobožnosti vycvičení poručen byl, kterej mu z lásky, níž zdárné pachole miloval, na biřmování k jménu, nímž na křtu svatém Vojtěch nazván byl, své vlasní jméno přidal, takže od té chvíle dvojí jméno maje, Vojtěch Adalbert sloul.
Pak když blahoslavenou Rodičku Boží zvláštní pobožností svaté ctil, pomocí její jak v literním umění, tak i v pobožnosti a v křesťanském obcování šťastně nad jiné téhož cvičení tovaryše a druhy prospěl, z vůle Boží a věrnou českého lidu žádostí (krom ďábla, jenž v komsi posedlém všem společnému odpornej hlas dával) za biskupa praského volen od Wiligíza, mohutského arcibiskupa z poručení Otty císaře, toho jména druhého posvěcen byl.
Potom pak v biskupské povinnosti shledav, že nezvedení a nespřežení Čechové na všelijakou se tělesnost rozpásali, krom jedné manželky více sobě žen k souloství pojímali: krevní příbuznost ohavným kazirodstvím mazali, nevychlapené služebníky jako i vlasní dítky své Židům (ó smělosti!) prodávali, svátkův nesvětili, postův nezachovávali, žádného poslouchati nechtěli: a co horšího bylo, mnozí se po přijatém křtu i víry křesťanské odpírali, aby ďáblům k svým čarám, kouzlům a věštbám užiti mohli: kteří se sic okřtěným křesťanům v takových příčinách potřebovati nedali etc.
Takové tedy tehdážních Čechův obyčeje svatej biskup anobrž již nenapravitedlné shledav, do Říma se z Čech odebral, kdež od řecké císařovny jménem Augusty, smrt manžela svého, císaře Otty Druhého plačící, mnoho stříbra a zlata, aby se za duši jeho modlil, vzav, všecko chudým a potřebným rozdal.
Pobyv v Římě s dovolením papeským v klášteře sv. Aleksia mniskej život vesti počna, do Čech zase vyžádanej, jak na Zelenou horu přišel, české zemi, již byl prve z ní vycházeje, proklel, požehnal, a hned nebe hojným deštěm (ješto celých 5 let pořád zběhlých nikdež s velikou záhubou českých obyvatelův deště žádného nevydávalo) všecku zemi, až i na rovinách louže stály, pokropilo.
Že pak ani tehdáž u drsnatého lidu vší práci svou svatý biskup nic neprospěl, zase se do toho, z kteréhož vyžádán byl, kláštera vrátil, kdež svatost jeho, nejen svatým životem, ale i zázraky osvědčena byla.
Potom po svatých místech ve Vlaších putovav zase se skrz francké a jiné krajiny z poručení Stolice apoštolské do Čech vrátil a odtud opět nevděčně vybyt do Polska a Prus práci svou obrátil, kdež víru křesťanskou kázav a protivenství snášeje, potom, když mu prostěradlem a kalichem konec života nočním viděním Radima věrného svatého biskupa tovaryše Bůh zjevil, sedmerou kopí prohnanej usmrcen v městě Knězně pohřben byl.
Odkudž léta 1039 od knížete českého Břetislava, jenž s Čechy válečně do Polsky vtrhl mocí, s Gaudenciusem a s pěti bratřími téhož řádu vzat, do Prahy slavně přenešen a vzácným pohřbem uctěn byl, jemuž císařovna Maria, Maximiliana Druhého manželka, zvláštní kapli vystavěla, v niž tělo jeho podnes odpočívá.

Život svatého Zigmunda
Svatý Zigkmund, král a mučedlník po otci svém Kuribaldovi Burgundské království zdědiv, kostel k památce svatého Mauriaga a tovaryšův jeho na Agaudě divným nákladem vystavěl a bohatě nadal jako i to, aby kněží chvály Boží na kůry zpívali, od Boha vyučenej, nařídil.
A že z návodu druhé manželky Sigerika z prvnější manželky syna vínem opiti a zaškrtiti dal, hříchu tak těžkého litovav, na poušt, aby hojné ovoce pokání činil, odšel: odkudž ho Burgunďané do agaunenského kláštera vyloudivše, Klodomíra, franského krále naň s vojskem uvedli, kterej ho jatého aurelianským měšťanům k opatření dal, a potom v Kalampině spolu s manželkou i s dětmi mečem z světa sklizeného do jakési studnice uvrhl: z něhož potomně vytažen, v kostele sv. Mauricia, jejž byl, jak svrchu povědíno, nákladně vystavěl, pohřben byl. Že se pak po smrti mnohými divy a zázraky stkvěl, a zvláště na zimnici vzývánej, mnohé zhojil, svatým přičten býti zasloužil: jehož tělo Karel Čtvrtý, císař a král českej do Prahy poctivě přivezeného, v kostele svatého Víta na Hradě praském v kaple a k památce svatého Zigkmunda Bohu posvěcené složil, kdež se podnes s velikou pobožností ctí.

Svatej Prokop
Svatej Prokop ve vsi Chotouně rodilej a na kněství posvěcenej, zákon a oděv svatého Benedikta na se přijal, v kterémžto oděvu oblíbiv sobě obydlí v skále nad řekou Sázavou, tisíc ďáblův, jenž tam přebývali, vypudil a klášter na tom místě jako i kostel k památce blahoslavené Rodičky Boží a svatého Jana Křtitele stavěti počal, aby v něm v přijatém řádu s mnohými pobožnějšími kněžími, ješto se v týž zákon pod správou svatého Prokopa dali, bohobojnej život bez překážky světských zanepráždnění vedl.
V tom kníže české Břetislav andělem Božím v noci napomenut, to, co svatej Prokop počal, nákladem svým dostavěl a dosta venému klášteru mnoho vsí a městeček přidal a hroznou kladbu na ty, jenž by nětco z toho nadání odcizeného drželi, vydal. Aby totižto v hněv Boží upadli a Pán Bůh aby je slepotou a chudobou trestal: tak aby nedostatek na zdraví jako i na statku s rodem svým trpěli. což biskup Šebíř neb Severa potvrdil, řka: “Staň se tak.”
Klášter tak důchody opatřenej Prokop jako opat spravovav, svatej všem k podivení život vedl, neduhy všelijaké a nemoci nezhojitedlné uzdravoval, ďábly mocně vymítal a orati bičem doháněl, vězně vyplacoval, kohosi, an na jeho processí s druhé strany řeky přijíti chtěl, divně na roztržené lodce přeplavil, smrt svou a mnoho budoucího zlého Vítovi a Emerenovi duchem prorockým předpověděl: po smrti pak komusi, an ho utíkaje v nebezpečenství vzýval, že řeka, aby přes ní utekl, zmrzla, udělal, a tudiž led zase roztopil: Zloděje to, co pobrali, vrátiti přinutil: Nemocné uzdravil, vězně vysvobodil: Papeži se v Římě, aby ho svatým připsal (tedáž když tam to Blažej opat jednal a vyslyšán nebyl) ukázal. Tělo jeho z kláštera sázavského do Prahy přenešené a u všech svatých na Hradě praském složené, odpočívá.

Svatá Lidmila
Lidmila, kněžna česká v pohanství zrodilá a vychovaná, modly své Krosiny veliká ctitelkyně byla. Potom pak když manžel její, kníže Bořivoj v Moravě od svatého Cyrila neb Crhy, moravského apoštola a biskupa okřtěn byl i ona okřtěna, sedm kostelův křesťanských vystavěla.
Po smrti manžela svého vdovskej život pobožně a svatě vedly, svatého Václava z dětinství jako bohabojná teta pobožně v křesťanském náboženství odchovala, a tím čest a chválu Boží dalece a široce rozvedla.
Čehož poněvadž bezbožná Drahomíra, svatého Václava mátě, snésti nemohla, Kumana a Tumana, nešlechetné vrahy, jež svatá lidmila z dětinství jako mátě odchovala a zachovala, aby svatou vdovu, jak mohou s světa sklidili, navedla.
Svatá tedy Lidmila andělem, jaká se ji smrt přibližuje, napomenuta, po učiněném z hříchův svých vyznání, důstojnou oltářní svátost přijala: s čeládkou svou se rozžehnavši a co komu služby náleželo, davši, v noci modléci se, tu kde obyčej měla, od vejš dotčených vrahův vlasní rouškou zaškrcená a hlavou o kámen udeřená zabita byla.
Tělo její v kostele svaté Kateřiny na Tětině pochované mnoho let neporušené a voňavé zůstalo: odkad je svatej Václav do Prahy slavně přenesti dal. Dnes pak u svatého Jiří na Hradě praském odpočívá, kdež se i kámen ten, o kterej ji hlava rozvrácena byla, krví politej chová a pobožným křesťanům ukazuje.
Na Tětině pak v kostele, v kterém nejprvé pohřbena byla, žádné pochované tělo přes noc zůstati nemůže, než ihned v noci z země vyvrženo bývá. Kdež se také znamení prolité krve žádnou měrou spláknouti nemohou.

Svatej Jan Almužník
Jan Almužník a mučedlník v Nepomuce pod Zelenou horou rodilej, kostela sv. Víta na Hradě praskem kanovník, nechtě na žádost a poručení Václava Čtvrtého krále tejnost zpovědi manželky jeho ani mučením nucenej nijakž pronesti, z Mostu praského do řeky Muldavy uvržen byl: jehož světla noční nad nim vidána i nevinnost, i pobožného života svatost pronesla, takže jistým znamením světel v vodě nalezeného kněstvo se vším lidem na Hrad praskej s velikou poctivostí doneslo a v kostele svatého Víta pochovalo, jehožto hrob kdo by nějakou neuctou zlehčil, světské hanby podnes neujde.

Svatej Ivan
Ivan vyznavač, syn Gestimula, krále charvátského, královstvím světským i vší slávou jeho pohrdv a v mladém věku na poušť poodšed, deset let polním kořením a zelinkami živ byl, až od bratří svých, ani ho všudy hledali, nalezen, avšak poznán nebyv, na poušt v Čechách tehdáž, když Neklan zemi českou spravoval, zašel, kdež s ďábly až do tesknosti zápašeje, jinam se odebrati strojil: jehož svatej Jan Křtitel již ucházejícího zastaviv, kříž mu do rukou dal, nímž on všecky ďábly z toho místa vypudiv, v skále bydlel, jehož srna mlékem svým mnoho let krmila: kdež také od Bořivoje knížete českého (jak mu před tim svatej Jan Křtitel, že k němu přijde a po smrti jeho v té skále kostel na památku svatého Kříže, blahoslavené Rodičky Boží a svatého Jana Křtitele postaví, předpověděl) nejprv nalezen a potom na zprávu jeho od svaté Lidmily pobožně navštíven byl.
Když pak na velikou žádost jak kníže Bořivoje, tak kněžny Lidmily oba na Tětině navštívil a pobožným rozmlouváním potěšil, domu se neschodnými cestami, aby od lidí vidím nebyl, vraceje, na nehladkém kameni odpočívaje, jej svým poseděním srovnal: a tu odpočívaje, kamenem od kohosi na hlavě zraněnej, kámen krví, která se ještě podnes na něm spatřuje, polil a koně od sedláka z litostí půjčeného hned jak do své jeskyně přišel, lepšího domu poslal.
Když se již byl k smrti přiblížil, svatá Lidmila kněze Pavla, ve snách andělem napomenutá, k němu poslala: jemuž se on z hříchův vyzpovídav a velebnou oltářní svátost od něho přijav, skonal a od téhož kněze (jak vždycky ta jeho na Bohu žádost byla) pohřben byl, tu kde podnes odpočívá a kam se množství poutníkův ke dni svatého Jana Křtitele jako sic i jindy s velikou pobožností schází.

Svatí Crha a Strachota
Crha neb Cyril a Strachota neb Methudius z Aleksandrie do Moravy přišli řeckého a slovanského jazyka povědomí, jež Svatopluk, rál moravskej jako apoštoly přivítal: od nichž také víře křesťanské prv vyučenej, okřtěn byl a Cyrilovi jakožto biskupu na Velehradě, kdež nyní opatství jest, kostel biskupskej založil.
Týž Cyril od krále Svatopluka pozvané kníže české Bořivoje do Moravy, pohana ještě, víře vyučiv, jako i Lidmilu manželku jeho, s velikým náboženství křesťanského prospěchem okřtil.
Tělo svatého Klimenta nejprvé do Moravy s sebou a potom zase do Říma donesl, kdež i život skonav, Metudia po sobě biskupa v Moravě zůstavil. Tělo jeho když bez vůle nejvyššího biskupa z Říma do Moravy vezeno bylo, na cestě pravou ruku zdvíhlo a cestu do Říma ukazovalo, takže jsou je zase do Říma dovesti museli. Metudius také po mnohé na vinici Páně práci do Říma se navrátiv, kdež v Pánu usnuv, svatému Cyrilovi připojen byl.

Svatých šest bratří Polákův
Šest bratří Polákův a mučedlníkův, Barnabáš, Jan, Matouš, Benedikt, Izák a Kristýn, pocetní svatého Vojtěcha tovaryší po jeho smrti na divokou poušt blíž Kazimíře odšedše, tam tvrdej a utrpnej život vedli, zelí jednou za tejden a ne každej den k jídlu mívali: chleba zřídka, ryby nikdá, vaření na Velikou noc, vody na jistou míru požívali. Oděv jejich ostrej a drsnatej byl, postel skála. Dnem i noci hříchy lidské lkavě oplakávali a nikdý spolu nemluvili. Boleslav Chrabrý, první král polskej, pobožnej a svatej, pověstí jejích pohnut, sám je v osobě své navštívil a spatřiv jejich chudobu a nouzí velikou, sto hřiven stříbra jim poslal a modlitbám se jejích poručil. Oni pak poslané stříbro jakožto jistou toho, kterého hledali, spasení překažku, králi zase ihned po Barnašovi odeslali. Vtom lotříkové jacísi o takových dařích zvěděvše a měvše, že darované stříbro při nich naleznou, na svaté muže se obořivše, ku kolí přivázané a po boku pálené dvanáctého dne listopadu léta 1005. zbili: jejížto těla Boleslav král v Kazimíře poctivě pochovati dal.
Barnabáš pak pozůstalej zase se na poušt vrátil, kdež šlepěje bratří svých následovav, v ustavičných modlitbách, bdění a postech život vbrzce dokonal a mrtvej z poručení pobožného krále tovaryšům svým přiložen byl. Těch všech těla potomně Čechové s svatým Vojtěchem do Čech přivezli a jako svaté české země patrony ctili.

Svatej Hroznata
Hroznata z rodu Kuttenštejnského, s nímž se mátě mrtveho porodivše, k blahoslavené Panně Rodičce Boží utekla a za přímluvou její život mrtvému od Boha uprosila. Týž s mateři jednou na voze jel a z nešetrnosti čeládky z vozu pod kolo padna, beze všeho ourazu, jakkoli vozem přejetej, zdvížen byl.
Do Krakova poslán, aby rozum literním uměním a duši pobožností vycvičil: letního času s tovaryši svými do Vistuky řeky, aby se skoupal, všed, vodou pohřižen, po dlouhé chvíli živej nalezen a vytažen byl. Tázán pak, kterak by pod vodou živ zůstal, odpověděl, že ho pěkná panna zdržovala.
A ačkoli Přemyslovi knížeti milej a vzácnej byl, však zoškliviv sobě dvůr a marnost světskou, umínil do Jeruzaléma putovati. Když pak k moři přišel, jeho se bouře a vlnobití zděsil: pročež cestu svou do Říma obrátil, aby s radou nejvyšího biskupa slib jeruzalémského putování v nějakej jinej dobrej skutek proměnil. Dána mu rada, aby klášter svatého Nortberta vystavěl: a on radu přijav, hned jak se domů vrátil, klášter teplickej vystavěl a bohatě nadal: kterýžto když Jan biskup světil, jasná hvězda o poledni nad kostelem dosti dlouho vidína byla.
Dostaviv a všemi potřebami klášter opatřiv do Říma jel a tam o všem papeži zprávu dav a požehnání od něho vyžádav, řád a zákon svatého Norberta na se vzal a do svého se kláštera vrátiv, jej jako dobrej a pobožnej opat spravoval, ač mnoho zlého přetrpěl až i od těch, kteří pod jeho správou byli mnichův z kláštera vyhnán byl.
K posledku od sousedův pro dědictví Kristové a žádost zlata jatej a na Kunšperg odvedenej, tam v vězení umřel a hned po smrti služebníku svému poručil, aby Boží pomocí jako někdy svatej Petr vězení prost, vstana do kláštera šel a smrt svou bratřím oznámil a aby ho pochovali, napomenul.
Mníší, jak je to poselství došlo, tělo vykoupili a v teplickém klášteře pohřbili. Na jeho pochování lampa skleněna a rozžata padla a nerozbila se. A mnoho jiných a divných věcí při tom se sběhlo a mnozí na těžké nemoci uzdraveni byli.

Svatá Vojslava
Vojsláva, svatého Hroznáty vlasní sestra, klášter chotěšovskej řádu svatého Norberta panám Bohu posvěceným vystavila a nadala, jejž až do smrti pobožným jak životem, tak i chvalitebnými příklady spravovala.

Svatá Mladá
Mladá, sestra Boleslava Pobožného, knížete českého a dcera Boleslava Zůřivého, na papeži řád a oděv svatého Benedikta s berlou a s jinými vejsadami uprosila a nejprvnější abatyší u svatého Jiří na Hradě praském byla.

Svatá Zdislava
Zdislava, po rodu Berkovna, v sedmi letech na poušť, aby lidem neznámá, samému Bohu v samotnosti, v drsnatém rouše, v postech a v tvrdém na zemi líhání sloužila, holejma kolenami na ostrém kameni až do krve klekala.
V dospělém věku za muže vdaná, štědrá a milostivá k chudým byla, nohy jejich umývala, vředovité rány lízáním líčila, k jejich potřebě šila a mnoho tomu podobného dělala.
Potom s dovolením ukrutného manžela do kláštera se dala pod zákon svatého Dominika, v němž se vždycky poslušně chovala, náklad na stavení kláštera dala, sama kamení k stavení nosila a jinou všelijakou těžkou práci ráda podnikala. Ano cejtivši, že se její rozloučení přiblížuje, pohřeb sobě v Jabloni udělati dala, do něhož po smrti složena, mnohými zázraky slavná byla. A když i manžel její mrtvé želel, ukázala mu se v červené sukni, kteréž mu kus, potěšivši ho, nechala.

Svatá Anežka
Anežka, Přemyslava, krále českého, dcera, o jejížto budoucí svatosti otec ve snách z ukázaného svaté Kláry oděvu vyučen byl. Ta v kolébce ještě ručičky a nožičky křížem skládávala a potom v trebnickém klášteře pobožnosti, postům, almužnám, modlitbám a jiné křesťanské povinnosti vyučena, svatbou s Fridrichem císařem a englickým králem pohrdla: což i legát císařskej k ni vyslanej ve snách, že ženichem pohrdne, poznal, viděv, an jednu korunu s hlavy složila a druhou, pěknější na hlavu vstavila.
Od Řehoře toho jména devátého papeže habit svatého Františka a mnohé vejsady jak od něho, tak i od císaře vyžádala. Klášter k památce svatého Františka vystavěla a vystavený křižovníkům s červenou hvězdou dala, aby v něm chudé všelijaké chovali.
Potom druhej klášter panám řádu svaté Kláry vystavěla, v němž sama jako Marta sloužila: již také svatá Klára o pobožnosti její spravena, pravidlo klášterního života od Inocencia čtvrtého papeže ztvrzené poslala, již ona Alexandrovi Pátému papeži znovu potvrditi dala. A od Jana kardinála posla papeže toho jména Řehoře Desátého napomenuta, aby sobě nětco z svého vlasního pro budoucí potřebu zachovala, odpověděla, že všecko světu nechala. Pročež všecko, co měla, na tré rozdělila: jeden díl na kostely, druhej na nemocné rozdala a třetí sestrám klášterním nechala.
Když jednou v pátek neměla sestrám chleba dáti, Pán Bůh ji divně chlebem jako i jindy rybami obmyslil. Ona sic postům častejším nežli sestry soužení těla tvrdšímu a drsnatějšímu oděvu jako i prodlouženějším modlitbám přivykla.
Dceru bratra svého krále modlitbou vzkřísila (kteráž však teskností lidského života vbrzce zase umřela). Umučení Páně horlivě rozjímala a pobožně ctila, velebnou oltářní svátost často přijímala, nemocné sestry navštěvovala a všelijakými potřebami posluhovala.
Otci svému vítěství nad Rudolfem toho jména Prvním císařem, uprosila. Když svatá Brida řádu svaté Kláry umírala, viděla okolo ní andělé. Ona pak také šestého dne měsíce března v tu hodinu, v kterou Kristus na kříži skonal, s velikou jasností vůní a pláčem všech přítomných duši Bohu poručila. Pohřbena byvši v kostele Panny Marie, v němž se často modlívala, u jejíhožto hrobu mnozí nemocní uzdravení, ano i mrtví vzkříšeni byli.

Tiť jsou a mnozí jiní (kdož by všecky vyhledal?) svatostí života zemi tuto jako vlastenci oslavili, z modlářství vyvedli, k poznání pravdy přivedli, jediné spasitedlné víře vyučili.
Kýž to milej Pán Bůh někdy (o, škoda že někdy!) pobožností slavným Čechům dáti ráčí, abychom v šlepějích bohobojných křesťanských a katolických předkův naších kráčeli po cestě spasení, na které oni od počátku svého na víru křesťanskou obrácení a pravého Boha poznání přes sedm set let pobožně chodili: té se víry, na kterou sme hned z počátku našeho na křesťanské náboženství z pohanstva přivedeni od těch sv. vlastencův, apoštolův, biskupův, mučedlníkův, mnichův, vyznavačův, panen i vdov, přijali, drželi.
Netoulali by se po České zemi masopustního náboženství chramosluhové: netřeli by se do kostelův od svatých předkův svatě vystavených neposvátní z Čech vždycky i obecními sněmy i mandáty královskými vypověděni a ode všeho světa za rouhavce odsouzeni zorníci: nezastavovali by naše a ty nádherné s Božím Tělem procesí popeněžní prokurátoříkové: lejcí by náboženství u nás nenapravovali.
Nastojte, že jsme lehké jho Páně z sebe střásli, nejprv přijatou víru odběhli: učením svatých vlastencův naších pohrdli: náboženství starších předkův naších odsedli: k novotě sáhli: s vykapěným Martinem a s cejchovaným plzcem Kalivínem spříznili jako slepí v neznaboství ubíháme. Čechové, Čechové, obraťte se k Pánu Bohu svému.

Průvod sv. Heraklia (1708)

Svatý Heraclius mučedlník římské církve, clericus a čtenář, trpěv v Římě sedmého dne února pod konšely Ursem a Polemiem, pochován jest na hřbitově Kalistovém s nádobkou skleněnou plnou předrahou krví jeho mučedlníckou, jako i s vytesaným na kamenu nápisem vlastního jména a ouřadu, který někdy v církvi svaté zastával: A když tu pořád takměř čtrnácté set let v Pánu odpočíval, odtud léta 1706. jsa vyzdvížen pro kostel svat. Klímenta koleje Tovaryšstva Ježíšova na Staré Město prazské téhož roku ctihodnému knězi Ferdinandovi Waldthausrovi SJ od nejvyššího biskupa Klimenta XI. milostivě darován jest a dnes, dvacátého totiž máje léta 1708. do dotčeného kostela s slavným průvodem se vnáší a všeobecné křesťanské pobožnosti k přislušné poctivosti vystavuje.

Pořádná střída všeho pokračujícího průvodu.
Po odsloužení veliké mše o deváté hodině vychází z chrámu svatého Salvátora Tovaryšstva Ježíšova processi, kteroužto počíná žákovstvo škol nižších pod své korouhve sebrané a spořádané.
Přimíšená lešení vyobrazovati budou, jak nábožná země česká dosti nemajic na svátostech svých svatých vlastenců, z jiných také krajin cizí svatých těla sobě shledávati a do hlavního města prazského, co do lůna svého přenesti se snažila za příčinou, by k nim bohabojná věřících srdce v jakékoli důležitosti své outočiště míti a všeliké dobré skrze mnohonásobný orodovníky na Bohu sobě dosáhnouti mohla.

Lešení první.
Země česká svých svatých krajanů těla, totiž svaté Lidmily do kostela svatého Jiří na Hrad prazský 10. dne listopadu léta 922., svatého pak Václava 4. dne března léta 941. a svatého Jana Nepomuckého léta 1383. do hlavního kostela svatého Víta přenáší a všemu lidu k zjevnému uctění vystavuje.

Lešení druhé.
Rameno svatého Víta mučedlníka svatý Václav léta 937., ostatní pak / téhož svatého mučedlníka kosti císař Karel Čtvrtý z Lombardie, a to z města Pavía do Prahy přenešený v kostele téhož svatého skládá léta 1356.
První kůr trubačů a jiných muzikantů prozpěvuje mučedlníckou církve svaté hymnu: Invicte Martyr &c. Nepřemožitedlný mučedlníku etc.
Následují s svými korouhvemi, umbellami a jinými mariánskými ozdobami v Praze vyzdvížená bratrstva mariánská, totiž:
Latinské bratrstvo pod jménem Nanebevzetí novo-městské
Narození malo-stranské
Narození staro-městské

Lešení třetí.
Země polská, ač bezděčně, Břetislavovi, vůdci českému a vítězi těla svatých mučedlníků Vojtěcha, Gaudencia, Beneše, Matouše, Jana, Izáka a Kristýna propouští, kterážto Břetislav do Čech přenáší a hlavnímu kostelu svatého Víta odevzdává 24. dne srpna léta 1038.
Následují bratrstva staro-prazská.
Německé pod jménem Očišťování
České Nanebevzetí
Vlaské Nanebevzetí

Lešení čtvrté.
Země burgunská tělo svatého Zikmunda, krále a mučedlníka Karlovi IV. cti a darem obětuje, kteréž on vezma, slavné do chrámu svatého Víta na Hrad prazský přenesti velí 28. dne srpna léta 1356.
Následuje staro-městské bratrstvo větší Blahoslavené Panny Marie pod titulem Zvěstování.

Lešení páté.
Země saská nic tehdáž nedržic o poctě svatých ani o poctě týchž ostatků snadně dopouští, by jí tělo svatého Norberta, magdeburského arci-biskupa a zakladatele řeholních premonštratenských kanovníků odnešeno do Prahy, přenešeno a tu na hoře Sionské v kostele složeno bylo 2. dne máje léta 1627.
Následují řeholníci Tovaryšstva Ježíšova s rozžatými bílými svíčkami.

Lešení šesté.
Země vlaská vyzdvížená z římských hřbitovů svatých Kryšpa a Prýma těla kněžím Tovaryšstva Ježíšova z Říma odvesti příznivě dovoluje, kteráž oni do Prahy přenesše, svatého sic Kryšpa tělo v kostele svatého Mikuláše v domě professů na Malé Straně 13. dne září léta 1637., sv. pak Prýma v kostele svatého Salvátora v koleji svatého Klímenta léta 1673. vůbec k úctě věrných vystavují.
Druhý kůr trubačů a zpěváků prozpěvujících církevní hymnu: Deus tuorum militum &c. Bože, tvých bojovníků etc.
Následuje kněžstvo Tovaryšstva Ježíšova oděné v ornaty červené, pak pontifikant s jahny, podjahny a ostatným přisluhujícím duchovenstvem.

Lešení sedmé.
Představuje samé tělo svatého Heraclia mučedlníka z Říma do Prahy léta 1706. přinešené. Při tom spatřuje se z jedné strany rytina a z druhé nádobka sklenná v stříbrnou číšku pojatá s předrahou krví téhož svatého mučedlníka. Vše pobocně vyprovází třicet světlonošů a třicet zbrojných žoldnéřů a ten neocenitedlný poklad vnáší se do kostela svatého Klímenta Tovaryšstva Ježíšova 20. dne máje léta 1708. Vší processi zavírají ze všech stavů, povolání a z obojího pohlaví shromáždění pobožní průvodníci.
Po dokonané processi skládá se na veliký oltář svatého Klímenta dotčené svaté tělo, na to následuje německé kázaní, po kázaní díko-zpěv Te Deum Laudamus &c. Tě Boha chválíme, etc. s svatým požehnáním, kteréžto hojné račiž milostivý Bůh všem přítomným laskavě uděliti.
Odpoledne v témž chrámu Páně ve tři hodiny počne se nešpor a pod nešporem k uctivému polibení podávati se bude téhož svatého mučedlníka hlava.
O.A.M.D.G.

Unio sive Connubium Amoris Divini cum D. Francisco Xaverio Indiarum Apostolo et Doctore (1660)

Unio sive Connubium Amoris Divini cum D. Francisco Xaverio Indiarum Apostolo et Doctore. Honori et amori perillustrium, generosorum, nobilium, reverendorum ac doctissimorum AA. LL. et Philosophiae neomagistrorum in aula Universitatis dicatum et oblatum. Promotore R. P. Wenceslao Aquinate e Societate Jesu AA. LL. et philosophiae doctore, eiusdemque in Universitate Pragensi professore ordinario. Anno M. DC. LX. Pragae, typis Universitatis in Collegio Societatis Jesu ad S. Clementem.

[A2r] PRAEFATIO AD PERILLVSTRES, GENEROSOS REVERENDOS, NOBILES, AC DOCTISSIMOS DD. NEO MAGISTROS.
Amoris cum Xaverio, unionem sive connubium, Epithalamij vice, vobis dedicamus, Perillustres, Generosi, Reverendi, Nobiles ac Doctissimi Domini Neo-Magistri; connubium diximus, opportunum huic tempori, quo vos connubiale sacrum celebratis cum Sophia, quam eandem ille jam olim sibi Lutetiae desponsavit Xaverius, dum Artium & Philosophiae Magister publico solennique ritu fuit renunciatus. Magistrum offerri Mastris, quid est, quod quisquam admiretur? At hunc talem, tam eximium, Gentium Doctorem, Apostolum, Thaumaturgum, verbo, Xaverium Quòd vobis offeramus, est aliquid, nec parum momenti. Nam sive
[A2v] subeat illud, quòd Xaverium in Tutelarem adlegerint Philosophi, Tutorem nos damus; vos accipitis eum, qui nomen, qui dignitatem vestram, qui partas triennio doctrinae facultates tutetur; sive spectamus in Xaverio Gradum vobis communem, habebitis in Ducem, ut ex hoc Doctoratûs Philosophici Gradu ad plures & ampliores honorum gradus, vel Artium, vel Virtutum, vel utrarumque suffragio, gradum faciatis; est enim hoc hominum ad praecelsa natorum, ut obliti, quae retro sunt, longiùs proferant sua vota meritisanimata, quibus hoc ipso finis alterius Gradûs gradus est futuri.
Iam verò si volumus, quod nolle non possumus, ut hujus diei memoria, dignitásque vestra nullis vel temporum vel spatiorum circulis limitetur, quonam istud modo consequi poteramus feliciùs, quàm si vel vos Xaverio, vel vobis illum inscriberemus? Nimirum hic vir hic est, quem sibi totus orbis laudari saepius audit: immensa propè terrarum spatia, non olim tantùm pedibus, sed hodie dum famâ virtutis ac miraculorum peragravit; beatis aeternitatis tabulis & posterorum gratae memoriae consignatus est, quis dubitet aetatem laturos honores vestros, si fuerint huic cedro inscripti? quis neget immensam vobis nascitu-
[A3r]ram gloriam, si nomen Xaverianum, quaquaversum illud fama jactaverit, comitetur?
Quid plura? putavimus, nec debito satis nostro, nec honori vestro facturos, nisi Xaverium vobis debere, ac dicare vellemus, ut nimirum haberetis Virum, cujus nomine Nomina debitorum, quibus estis huic nomini adstricti, solveretis. Apertiùs loquimur. Multum debetis Xaverio, vel ex eo capite, quòd Vitam suam R. P. VVenceslaus Aquinas, Professor vester, sine qua dare vobis, quæ dedit non poterat, eidem debeat. Abstrahite Philosophi conceptum vitae; redicem invenietis, è qua non arbores tantùm philosophicae, verùm etiam dulces isti, quos hodie gustatis, laborum fructus proveniunt. Vnde gratitudinis (in vos Discipulos transfundendae) memor, haberi voluit non magis Philosophiae, quàm Xaveriani beneficij publicus Professor; noluitque fieri Promotor honoris vestri, nisi simul hoc ipso libello promoveret honores Xaverij.
Vos igitur Philosophi Philosophum, Magistri Magistrum, Doctores Doctorem, Clientes Patronum, Filij Parentem affectu tot ac tantis titulis consono accipietis, & coletis; dúmque spectatis adum-
[A3v] bratum illius cum amore connubium, vos adamantinis vinculis ita vestram vobis sapientiam adstringetis, ut separari à vobis nec prosperis possit nec adversis, fiátque verum in vobis, quod alias notum: nescire mori Sapientem.
[A4r] PROLOQVIVM.
Jam Cortina reducitur, oculos animósque advertite.

SponsVs proCedens è thaLaMo sVo praesto est adstat Xaverius; Coelum inter ac Inferos medius; icturus cum Amore foedus, quod Superi probent, Inferi non evertant. Stat XAVERIVS; & connubij socium tacitus opperitur. Sed altera Contrahentium pars non comparet, Amor desideratur. Ecquid moras nectit alis aliàs instructus Amor? an amor in mora vim ponit, ut amanti desideratior adveniat? an quia cùm caecus ipse videre nequeat, etiam videri non vult ab oculatis? Sic est; oculis videri non potest Amor ille, qui non est ad oculum. In corde sedem fixit; & ideò latet, quia latet cor, munitum costis, carne vallatum, extima pelle & amictu contectum. In imis ergo praecordiorum fibris, Amori se desponsat XAVERIVS. Quanquam Augustiro Amor angustijs illis circumscribi nescius; erumpit saepius etiam in oculos; quî modò nobiliùs sunt in amore Duces; loquuntur sine voce, quid loquantur absque auribus audiri potest; nutibus nictibúsque clamant; Amor meus Crucifixus est. Bene habet: Adest XAVERIUS, non abest Amor; foedus icitur, connubium initur: Amor fit XAVERIVS; XAVERIVS Amor. Quia tamen verba sunt contractuum internuncia, rpior Amor in verba solvitur; Audite.

[A4v] ELEGIA I.
Xaverius accenditur.
Taeda Nuptialis.

Missus in hanc venio superûm de fedibus oram,
Humana quaeens in regione locum.
Hesperias longo scrutabar tramite terras,
Si quae corda forent arcubus apta meis.
Saepe sagittiferâ deprompsi tela pharetrâ,
Frigidus at toties tela remisit amans:
Et quties nostras volui supponere flammas,
Reppulit admotas turba proterva faces.
Scilicet in glaciem totus jam transijt orbis,
Insedítque hominum pectora tristis hyems!
Non ego tam rigidas Scythico puto frigore glebas,
Quásque suis torquet Parrhasis Vrsa rotis:
Nec tot Hyperboreo grassantur in axe pruinae;
Densat ubi canas terrica bruma nives.
Nam licet hîc nullum teris dent astra calorem,
Illa tamen multùm turba caloris habet.
Nutrimenta foci, raptúmque ex arîete vellus,
Riphaeo prohibet membra rigere gelu.
Vestra at, mortales, glacie mens durior omni est,
Nec nôrunt ullum frigora vestra modum.
Auri sacra fames & honoris coeca cupido,
Non sinit aethereis corda flagrare rogis.
Insanis malunt quin imò ardoribus uri,
Et servum vitijs pectus habere suum.
Quid faciam? torpere sinam sine viribus arcum?
Fila nec in curvos ire jubebo sinus?
[B1r] Quaeque mihi sterilis cecidit per inane sagitta
Artifici non est ejaculanda manu?
Eloquar? an notos vultus satis indicat aestus?
Est ubi certa dehinc figere tela queam.
Inveni, quem tot terris venabar & undis,
Tam longae fuerat qui mihi causa viae.
Ille meae tu causa viae, scopus unus amoris,
In te missilibus ludet arundo meis.
Te XAVIER peto, quem nostros bene finxit ad ictus
Pamlonae à nobis qui bene tactus erat.
Idem divinos totum te finxit ad ignes,
Ignis nam verè nomen & omen habet.
Ergo meus Phoenix ingesce, ingesce meum cor;
Communis nobis flamma duobus erit.
Velle ambobus idem, sub corde sedebimus uno,
Constabit fornax aestibus illa duos.
Imbriferas quamvis resupinet Aquarius urnas,
Educátque omnes nubibus Auster aquas:
Occurrant rapido spumantia flumina rictu
Et vesano in nos murmure gurges eat:
Flumina non poterunt istas compescere flammas,
Nec poterit mergi gurgite tantus amot.

ELEGIA II.
Xaverius desiderat labores Indicos.
Conventio in manus.

Audistis? O magnae virum animae! sic voluit ille, sic fecit; nimirum sola verba dare hominis non est fidelis, nedum amantis. In moris conjugio conjugans XAVERIVS, opera non verba conjugat, per [B1v] modos omnes, quando omnius factus omnia pro Christo; modis infinitis, quando plures unus adjunxit Ecclesiae, quàm abjunxerint saeculorum Haeresiarchae per tempora annorum decem. Multis regnis persona fuit prima, quae vitae fideíque lucem intulit; secundas tertiásque suppetias postea misit Romae, ne vacaret Amor. Certè si verum, amantes quandoque in amatos transire, totus aut in Amorem XAVERIVS, aut in XAVERIVM Amor transivit. Amabat magìs, quàm animabat anima; corpus amisso pede in cor transierat, oculi in dulce dicam, an amarum? stillicidium liquabantur; lingua vel exerrans eructabat amores, currebant pedes in Evangelium pacis; manus Thaumaturga faciebat amoris prodigia. Sic est, manus habet, non alas tantùm amor: nec ad fugam tantùm sunt alae, sed ut amans advolet ad amati obsequium. Amor tuus Crucifixus est XAVERI; solutae manus tuae pensum laboris pro eo solvunt; his manibus convenitur in manus Amoris. Activum Verbum est amo, nec Paßivum nunc etiam erit à XAVERIO conjugandum, nobis autem videndum, quomodo pati potuerit amores XAVERIVS. Audite clamantem.

O mihi quàm vario stimulantur pectora motu!
Intima quàm vehemns exedit ossa calor!
Nescio ut incalui, nec quali ardere solebam,
Nescio quae rapuit, flamma repentè fibras.
Vror & ingenti liquefio totus ab aestu,
Liquitur ut calidis Daedala cera focis.
Aut velut aera fluunt Siculis resoluta caminis,
Aut ceu Sithonia de nive manat aqua.
Dissimulem? sed enim quis dissimulaverit ignem?
Vltrà quàm vellem jam meus ardor abit.
Vnicus Hesperiae non jam mihi sufficit orbis,
Non satis est animis una Navarra meis.
[B2r] Memnonios reputo fines, Indósque recessus,
Et quaecunquae novo Regna sub axe jacent.
Me Melinda trahit, longóque Socotora tractu,
Gemmiferis dives me trahit ora vadis.
Quidquid agam, mentem tellus Nabathaea fatigat,
Nec requiem lasso turba Goana sinit.
In tacitum quoties declino lumina somnum,
Exercent somnos barbara visa meos.
Dum parvo nuper relevarem membra cubili,
Et nox in media tunc statione fuit,
Incertum vigilans, an somno mersus, onusta
Sensi terrifici pondere terga viri;
Quem propior Phoebus fuligine tinxerat atrâ,
Mygdoníaque Eos usserat ora face.
Indus erat, (novi;) nec enim dubitare licebat,
Versus, seu fuerit futilis, Indus erat.
Corripui hunc humeris, aut corripuisse videbar,
Supposuíque novo bajula colla jugo.
Sed leve pondus erat: quid enim durum esset amanti?
Fortior est quovis pondere fortis amor.
Vltra quid dubitem? sunt haec sunt omina Divûm,
Est petere in fatis Indica regna meis.
Ibo; nec pelagi vis ulla obstabit eunti,
Non faciet lentas tarda Malea moras.
Non gemina Alcidae cursum mihi pila secabit,
Non sistet nostras Tethys iniqua vias.
Quamvis commotis in nos fremat Aeolus undis,
Disjiciátque meas saeva procella rates.
Per medias ponti nando ferar uvidus undas,
Navigium nanti fracta tabella dabit.
[B2v] Hac satis irati superabo praelia ponti,
Ridebóque tuas Eure proterve minas.
Ibo per scopulos aditúque carentia saxa,
Per Lybiae Syrtes Caucaseásque nives.
Trans Tanaim Gangémque ferar, Tigrímque, Tagúmque,
Trans Erythrae ripas aurifluósque lacus.
At non Eoas animus mihi quaerere glebas,
Non sitio conchas Asis aquosa tuas.
Non lucra me stimulant, & amor sceleratus habendi,
Vna est, ô Indi, merx mea vestra salus.
Heu! totus tenebris Oriens involvitur atris,
Et nocte in coeca Memnonis ora sedet.
Nempe tuas, Thoma, mersit styx horrida flammas,
Relligióque suas condere jussa faces.
Nec sinit Impietas ortum clarescere lumen,
Non patitur roseum furva propago diem.
Jámque agit insanos Idôlatria triumphos,
Et vehitur piceis per nova regna rotis.
Jam serpentigenae pandunt sua signa sorores,
Nulláque vivificae stant monumenta Crucis.
Arma date, ô Superi, generosa in praelia curram,
Et novus Alcides monstra domabo stygis.
Et Xacam, & tetros Orci simulacra Pagodas
Et quos sacrilegè gens colit illa Deos.
Non patiar, qui primaevae fatale Parenti,
Caerulus aspersit toxica dira Draco,
Hic idem Eoas populetur morsibus oras,
Et mortale cavo glutiat ore genus.
Arma date, ô Superi! sed enim cur arma requiro?
Haec satis mihi clava trinodis* erit. *Crucifixi imago.
[B3r] Quam non Herculeo vellem committere ligno.
Plus etenim lignis omnibus ista valet.
Non mihi si planis occurrant Tartara turmis,
Et Cadmi coràm stet metuenda seges.
Non centumgeminis Briareûs si viribus instet;
Et trux Porphyrion, Enceladûsque minax.
Incussâ trepidum saliet formidine pectus,
Neu leve pulsabit fortia corda gelu.
Et licet intentet diram gens barbara mortem,
Inque meum juret Maurica tota caput.
Objiciam, JESV, centum caput ensibus unum,
Dum possim vindex Numinis esse tui.

[...]

[D4r] Rejecta viæ subsidia, vestis cannabina, pedes nudi, supellex, omnia deniq3, satis loquuntur, quàm nudus fuerit XAVERIVS, quàm fortiter nihilominus Amori conglutinatus.
Nihli in terris ampliùs invenit Amor, quod objectaret XAVERIO; Cœlum & Acheronta movet; quærit ergo: An Cœlum & Inferi, altitudo & profundum, meum mihi tandem avellent XAVERIVM? Hæ sit hîc, imperterritus aliàs Amator. Peregrinum quippe videbatur, ut avelleret ab Amore Cœlum, quod præmium est Amantis; aut sejungeret orcus, non amantis supplicium. Amant multi vel spe illius, vel hujus metu. Majora major XAVERIUS. Neque
[D4v] altitudo, neque profundum (inquit) me separabunt: ne quidem ea dignor, ut propter hæc amem, cui decretum est gratìs amare; Cecinit hoc ipsum versibus Hispanicis eleganter; nobis idipsum Latiæ Musæ cecinêre, mdus quidem varijs, vel quia varietas delectat, vel ut magnus XAVERII Spiritus, si non in omnibus, in uno saltèm adumbratus quoquo modo videatur. Sic ergo canitur.

ODE V.
Nec Cœli spes, nec Inferni metus movet XAVERIVM ad amorem.

Amo DEVM! sed liberè,
Amo! sed hoc amore,
Quem corde suevit scribere,
Qui dignus est amore.
Amo! sed hæc incendia
Vos astra non paratis:
Non appetit stipendia
Qui vult amare gratìs.
Non me movet cœlestibus
Fundata spes in hortis;
Nec his adurunt æstibus
Perennis antra mortis.
Amor coëmtus nullus est;
Amabo nil petendo.
Amor coactus nullus est;
Amabo nil timendo.
Tu, mi Redemtor! horridos
Enecte per dolores,
Tu cor mihi tam torridos
Resolvis in calores.
Crux, probra, clavi tubera,
Tot flagra, tot cruores,
In corde, sicut ubera,
Tot nutriunt amores.
Istis amoris ignibus
Mens tota concalescit,
Dum mortis ex insignibus
Te cognitum stupescit.
Extingue Cœli lumina;
Adhuc adhuc amabo:
Extingue Ditis flumina;
Adhuc adhuc amabo.
Spes nulla sit, si diligam;
Adhuc adhuc amabo.
Styx nulla, si non diligam,
Adhuc adhuc amabo.
[E1r] Nil das? adhuc amaberis,
Spes nulla me titillat.
Damnas? adhuc amaberis,
Ne sic amor vacillat.
Ruente Cœli lumine,
Orcóque deflagrante,
Menente solo NVMINE
Amabo sicut antè.

Sappho, jam etiam, præter morem, in Rhythmos effusa, sic reddidit.
Qvàm mihi sancto cor amore prurit!
Nec tamen Cœlum, nec Avernus urit.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Terra, Styx, æther pereant, amabo,
Lucra cum damnis pereant, amabo,
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Te DEVS, Te, Te petit hæc favilla;
Tu mei cordis Cor es, & medulla.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Hoc amor figit sua tela signo,
Cujus infami caro fixa ligno.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Sic movet diro latus ense fissum,
Sic movet nostri cor amore scissum.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Flagra, Crux, clavi, probra, mors, dolores,
Hæc mihi tantos acuunt amores.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
[E1v] Tolle promissos patriæ favores,
Tolle funestos Erebi dolores.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Non amor donis emitur, nec ære;
Nec solent pœnæ cor amans movere.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Si nihil donas in amore stabo,
Te DEVS, non quæ tua sunt, amabo.
Nulla spes, nullus timor hos amorum
Suscitat ignes.
Solus, ah! solus DEVS est amandus,
Totus, ah! totus DEVS est amandus.
Solus, & totus DEVS hos amorum
Suscitat ignes.

Phaleucio carmine sic sonat.
Cur totis amo Te Deus medullis?
Cur tanto cor amore colliquescit?
An Coeli mihi blandiuntur orbes?
Ah! non diligo, diligámque coelos.
Gratìs diligo, diligámque gratìs:
Non quòd delicijs moves amores,
Aut quòd supplicijs moves timores.
Tu, Tu mi DEVS! has cies favillas,
Quem cerno Crucis incubare nido:
Hos clavos amo, sanguinem, dolores.
Haec opprobria, sputa, flagra, spinae,
Et mors sanguineos secuta fluctus
Me cogunt redamare, sic amantem.
[E2r] Si coelum ruat, & ruat gehenna,
Non mutabor! adhuc, adhuc amabo.
Nil expecto, nec hoc, nec hoc, nec illud;
Nil formido, nec hoc, nec hoc, nec illud.
Spes omnis, timor omnis, omnis absit.
Gratìs diligo, diligámque gratìs;
Si tantùm DEVS est, sat est, amabo.

Addamus & Elegos.
Nec mihi tam calidis ideo cor amoribus ardet,
Illa quòd Empyrei præmia speret amor.
Nec, quod in æterno qui non amat igne cremetur,
Vrit amoriferis ignibus ille timor.
Tu DEVS es meus, qui solus amas, qui solus amaris;
Probra, Crucem, clavos, hæc amo, si quid amo.
Iste dolor, cruor iste meos extorquet amores,
Me mors ista tui cogit amore mori.
Hæc amo, si quid amo; si cetera tollis, amabo,
Tartara cum Cœlis aufer, amabo tamen.
Nil mihi dando, meos tamen es mercatus amores;
Vris? amabo tamen: Cædis? amabo tamen.
Integer est hic amor nec amo, quod amâsse puderet;
Non amo quòd sperem; non amo quòd timeam.
Vnus amor DEVS est, Amor! ô amor unice cordis!
Ah! amo; amando volo vivere, amando mori.