Jste zde

Ouvod

PřílohaVelikost
Microsoft Office document icon VS-katalog.doc611.5 KB
Microsoft Office document icon VS-bibliografie.doc469.5 KB

Děkuju Jiřímu Pavlíkovi, že mě umístil do této cely. Je mi potěšením viset v tak vybrané společnosti!

Protože dochází v našem požehnaném polovědeckém polosvětě k mnoha krádežím nápadů i celých děl, texty zde publikované zpřístupňuju vždy s nějakou vadou a většinou bez uvedení zdroje. Mají sloužit k orientačnímu seznámení se zajímavými a dosud v celku nepublikovanými památkami dobové tvorby. Vznikne tak malá on-line antologie.
V ní se v této chvíli nacházejí i v rámci středoevropském mimořádné hodinky s kristologickým kultem Moudrosti Boží (v duchu susonovské mystiky). Především v pseudobernardinském hymnu Jesu, dulcis memoria, který je součástí hodinek, přinášejí takřka všechny zásadní toposy (ještě nepříliš rozvinuté) typicky barokního kultu Boží lásky. Jejich název zní Hodině věčné Moudrosti toužení (1615) a pocházejí od jezuity Šebestiána Vojtěcha Scipiona, považovaného pozdějšími generacemi za vzorového spisovatele .
Následuje opět sv. Bernardovi připisovaný hymnus, tentokrát v redakční úpravě jezuity Jiřího Konstantia z roku 1658 (podruhé vyšlo roku 1689), který vycházel z kancionálové verze silně upravovaného Scipionova překladu (hymnus se objevuje v kancionálech určených především sodalitám při jezuitských školních institucích: 1622, 1631, 1639 a 1642; naposledy u Václava Karla Holana Rovenského 1694, ale již v redukované podobě).
Dále jsou tu Hodinky zlaté Bohmila jezuity Daniela Ignácia Nitsche (1709) i s latinskou předlohou (bezprostřední vydání, z něhož adaptace vychází, je datováno 1703), v 50. letech 17. století slavnou v německém, ale následně zejména v českém prostředí. (Nález kolegy Jana Kvapila, německý překlad těchto hodinek vydaný v Praze 1734 v překladu jezuity Andrease Freybergera, potvrzuje důležitost těchto hodinek a jejich recepci v třech hlavních zemských jazycích.)
První čtyři texty zde zpřístupněné tak reprezentují katolické slovesné baroko v českém i latinském jazyce v básnické podobě. Tento typ produkce byl podle všeho velmi oblíbenou složkou modlitebních knih určených mládeži a publikovaných nejčastěji jako sodalitní příručky. Sodality-bratrstva představují v českém prostředí 17. a 18. století specifické zformování části rekatolizované společnosti, v případě výše uvedených textů organizované jezuity při jejich institucích, nejčastěji školních. Zde se šířila tehdy velmi atraktivní, značně liberální a kreativní forma zbožnosti spojené se vzdělaností, kterou lze označit pojmem "rétorická mystika". K ní řadím rovněž hymnus jezuity Fridricha Bridelia Co Bůh? Člověk? vydaný roku 1658/1659. Provázanost a znalost vrcholů dosavadní produkce a následné navazování na ni je u jednotlivých autorů zjevná (zejména v řadě tří generací: Scipio - Konstantius/Bridelius - Nitsch).
Zmiňovaný Jiří Konstantius je vůbec nečekaně pestrou osobností a je načase prezentovat ho nejen jako gramatika, ale i jako spisovatele, který spolutvořil českou tvář v 50. a 60. letech 17. století velmi oblíbené rétorické mystiky vrcholící v kultu Boží lásky. Literárním projevem této zbožnosti, textem, který pro tehdejší jezuitské prostředí nejdokonaleji vyjadřoval novou zbožnost, byl sonet připisovaný jezuity sv. Františku Xaveriovi a karmelity sv. Terezii z Avily. Konstantius roku 1672 ublikoval v jedné knížce dokonce dvě verze tohoto kultovního textu, který je v nadalpském prostoru nejspíš nejdříve a nejintenzivněji recipován právě v českých zemích. Připojuju následně k němu čtyři předmluvy k různým Konstantiovým knížkám, které ukazují jeho schopnost pracovat s velmi odvážnými koncepty.
Slavného Fridricha Bridelia reprezentuje latinská modlitba vytvořená podle knížky připisované svatému Augustinovi a nazvané stejně jako jedna autentická Augustinova knížka Soliloquia. Jestli modlitbu Bridelius sám vytvořil, nebo jen převzal, nevím, každopádně se objevuje za jeho vedení klementinské tiskárny v nově upravené sodalitní příručce pro mariánská bratrstva roku 1659.
Jinou tvář katolického baroka zde zastupuje řada dalších úryvků. Výňatek z jedné knihy vydané v okruhu jezuity Jiřího Plachého-Fera nazvaný Vinš je stylizovaný list, kteří vyslali svatí v nebi pozemšťanům. Další ukázka, první soubor životů českých patronů, který lze připsat Jiřímu Plachému-Ferovi, zde představuje typickou prozaickou produkci před nástupem brideliovské generace: v prvním případě tedy kult svatých v narativně invenční podobě (typické pro německojazyčnou literaturu té doby - pravděpodobně jde o překlad), v druhém případě pak v etapě hledání kanonického výčtu českých patronů (jde v podstatě o překlad části knihy Jiřího Bartholda Pontana z Breitenberga Bohemia pia).
Přidávám ještě jako přílohu nedokončenou bibliografii česky psaných textů s tematikou svatých. Naposledy jsem k ní něco přidával tuším v roce 2006, jinak záměr byl sestavit bibliografii všech bohemikálních textů tohoto typu, ale kdo ví, kdy a zda se ještě k tomuto pošetilému nápadu vrátím? Třeba poslouží někomu dalšímu, třeba jako odstrašující příklad. Příklad vzorový naopak poskytuje text Kristiny Kallertové, který dokazuje, nakolik mizerně jsem excerpoval Knihopis (viz K. Kallert: Svatý Jan Nepomucký ve třech jazycích. Bibliografie pražských svatojanských arcibratrských kázání u sv. Víta a panegyrik na Skalce, in Knihy a dějiny 9/10, 2002–2003, s. 5–89). Zkratky užité v katalogu jsou vysvětleny v chronologicky řazené bibliografii.
Pro zpestření doplňuju o scénář průvodu s tělem sv. Heraklia.
Prozatím na konec vkládám výbor z typické kolektivní práce z roku 1660, v níž je textově dokumentováno spojení jezuitské univerzitní vzdělanosti se spiritualitou Boží lásky. Opět zaměřeno na recepci xaveriánského sonetu, a to velmi časnou. Zvláštní je, že se z tisků tohoto typu zachoval takřka vždy pouze jeden exemplář.
Dixi (čili latinsky howgh).