Jste zde

Svatí české země vlastenci a patronové (1616)

Život svatého Víta, Modesta a Krescencie mučedlníkův z skutkův
Vít, ještě malé pachole, bez vědomí otce svého okřtiti se dal, co jak se otec dověděl, všelijak usiloval, aby syna od křesťanské víry odvrátiti: ale v křesťanském předsevzetí ustrnulého Valerianovi, soudci, aby bitím trestán byl, vy dal. Že se pak toho, na čem ustrnul, spustiti nechtěl, otci navrácen byl, kterej že ho huřeji trestati minil, Vít od anjela napomenut, s Modestem a Krescenciji, pěstouny a vychovateli svými, do cizích krajin zašel tak veliké sv. života chvály došel, že císař Dioklecián o něm slyšev, jeho k sobě, aby dceru jeho od ďábla, kterej ji trápil, zprostil, povolal. Dceře když spomohl, nemoha ho nevděčnej císař znamenitými dary na to, aby se bohům klaněl, namluviti, pouty sklíčeného spolu s Modestem a Krescenciji do vězení dal. Ale větší jejich stálost, než se nadál, shledav, do velikého je kotla rozpuštěným olovem a vroucí pryskyřicí až do vrchu dolitého uvrci rozkázal, v kterémž když na způsob oněch tří ži dovských mládencův zpěvy Boha chválili, z něho vyjati, lvu předvrženi byli. Ale lev položiv a roztáhše se, nohy jim líbal. Císař tedy vida mnoství lidu zázrakem pohnutého, hněvem rozlícenej na škřipci roztažené po všem těle tak hrubě, až se kosti od kosti oddělila, bíti poručil. Což když se dálo, hned se hromobití, blejskání a veliké země třesení strhlo, až i chrámové modlářští padše, mnohé zařítili. Jejich ostatky Florencia, urozená paní, mastmi pomazané poctivě pochovala.

O svatém Václavu
Václav, kníže a mučedlník český, z otce křesťana, knížete českého jmé nem Bořivoje a z matky pohanky Drahomíry splozenej, bábě své Lidmile, vzáctné a pobožné kněžně, k vychování od otce dán, tak v nevinném věku pobožnosti vycvičen byl, že to panictví, které se s ním z života matky jeho narodilo, v cele až do smrti dochoval, kterému však i jiné ctnosti křesťanské, jako lásku, pokoru, tichost, stydlivost a v mnohých modlitbách pobožnou ustavičnost přidal.
Též svatého pacholete bábě Bořivoj umíraje, všecko knížectví k spravování poručil, poněvadž Václav teprv mládenček pro nedospělost věku k tomu ještě, aby sám zemi spravoval, způsobenej nebyl: matka pak s mladším synem Boleslavem, oba pohané, pohansky panovali. Pro tož toho, že starší syn a s ním knížectví svaté Lidmile k opatrování svěřeno bylo, snésti nemohše, všecka vzteklá o bezhrdlí Lidmily stala: jakož ji pak také nevážně a ukladem dvou nešlechetných mužův zartousením z světa sklidivši, sama vším knížetstvím s nešlechetným synem svým nepříjemná, všem ubližná, křesťanům nepříznivá, vládla.Čechové nemohše dále násilného a nespravedlivého jejího panování snášeti, Václava již dospělého za Pána sobě v Praze volili a knížetství mu k spravování postoupili: kteréž on více posty, modlitbami, žíní a jinými pobožnými skutky nežli mocí spravoval: ono co někdy David častěji prozpěvovav: Sedmkrát sem tebe za den chválil pro soudy spravedlnosti tvé.
Takovou horlivostí k modlitbě zapálen byl, že se někdy zimního času krvavými z veliké zimy šlepějmi jiní ohřívali.
Kníže kouřímské Radislav někdy se proti němu s válečným lidem hnul a mnohými ho způsoby převálčiti chtěl, než darmo. Naposledy ho k samotnému potkání pobid. Rád tomu hrdinskej rytíř přivolil, chtě odvážením se vlastního života, jak by mu jeho milí byli, prokázati: ale Bůh takové potkání rozved. Nebo když se svatej muž k potkání na koně sedna chystal, hle anděl Páně Božímu rytíři kopí do rukou podávaje, kníže kouřímské okřik, řka: “Nebí.”
Takovým viděním Radislav zděšen, s koně ssed a Václava, padna mu k nohám, za milost prosil a snadno od hotovějšího k slitování nežli k pomstě uprosil. A nejen tehdáž, jak povědíno, svatost andělského života, který se při svatém Václavu s dokonalostí všelijaké ctnosti nacházel, andělé osvědčili: ale ještě mnoho před tím mládence při dvoře Ottona císaře od světa opovrženějšího zlatým křížem na hlavě ozdobivše, před císaře přivedli. Císař tak hrubě od andělův uctěného Václava hned s uctivostí podlé sebe posadil a ruku svatého Víta daroval, kterýmžto darem Vácslav vesel: jak se do Čech navrátil, k poctivosti té ruky nákladnej kostel svatého Víta v Praze na Svinské hoře vystavěl, jehožto samej toliko kůr na Hradě praském podnes stojí.
Takového štěstí i knížeti, i národu lidského pokolení nepřítel záviděv, bezbožnou máteř, druhou Attaliji střeštil, tak že mladšího syna, svatého Václava neupřímného bratra k tomu, aby se k panování maje, bratra z světa sklidil, napomínala. Zlé semeno do zlé země padlo a všecka starost Boleslava ta byla, bratra i knížectví, i života zbaviti. K večeři tedy bratra oukladně pozval: Václav, ač ovšem k čemu se to pozvání mělo, věděl, nechtěl bratrem pohrdnouti. Šel tedy spravedlivej Abel svátostmi církevními opatřený, a když se po bratrské večeři v noci, jak jeho obyčej byl, před kostelem modlil nevážně od bratra zabit, vděčnou oběti Bohu učiněn byl. Z takové nešlechetnosti radost krátká byla: nebo se brzy potom Drahomíra v Praze na Svinské hoře živá propadla a Boleslav nedlouho prolitím bratrské krve nabytým knížetstvím vládl. Ano ani těch, ješto takové nešlechetnosti nápomocníci byli, spravedlivá pomsta Boží nechybila. Nebo někteří ďáblem posedlí a vlastního se stínu bojíce, do řeky skákali a utonuli.
Jiní se rozumu pozbyvše, kdo ví kam rozběhli. Jiní pak rozličnými a těžkými neduhy strápení, nuzně život skonali: nebo krev spravedlivého Abele nevině prolitá na pomstu volající, žádnou prácí nemohla obmyta býti: poněvadž dnes od čeládky Boleslavovy s stěny a prahu kostelního do konce setřená, zítra se zase věřícím i na stěně, i na prahu ukazovala: a čím se častěji a toužeji stírala, tím se čerstvější býti zdála, až služebníci takovým zázrakem zděšeni, stírati přestali, a tak krev nevině vylitá na svědectví tak ohavného mordu na zdech a prahu zůstala.
A to se doma nětco drobet tejněji pro strach tyrana dálo, ale Bůh, jenž v nebesích jest nechtě toho tajiti, dalekým krajinám, co se doma zatměle zběhlo, v známost uvedl a králi denemarskému zabití svatého Václava v vidění ukázal poroučeje, aby k jeho památce prostranej kostel ustavěl, aby domácí bezbožnosti potlačenej, přespolní pobožností oslaven byl.

Svatej Vojtěch Adelbert
Vojtěch, druhej v počtu praskej biskup, arcibiskup kněžněnskej, apoštol uherskej a pruskej a mučedlník slavnej, vzáctné a krevností jako i příbuznosti s králi spřízněné rodiče: Slavníka totižto otce a Krezislavu máti, bratří pět, Soběbora, Spitimíra, Přebislava, Bořeje a Čáslava, vše hrabata Libická, blíž řeky Labe měv, jejich světského stavu vznešenost duchovním, svatým a předivným životem vysoce nad míru ozdobil.
Ten v dětinském věku na těžkej otok předivně a zázračně uzdravenej a Bohu k zvlaštní jeho službě od rodičův obětovanej, Adalbertovi, magdeburskému arcibiskupu k vychování v literním umění jako i v pobožnosti vycvičení poručen byl, kterej mu z lásky, níž zdárné pachole miloval, na biřmování k jménu, nímž na křtu svatém Vojtěch nazván byl, své vlasní jméno přidal, takže od té chvíle dvojí jméno maje, Vojtěch Adalbert sloul.
Pak když blahoslavenou Rodičku Boží zvláštní pobožností svaté ctil, pomocí její jak v literním umění, tak i v pobožnosti a v křesťanském obcování šťastně nad jiné téhož cvičení tovaryše a druhy prospěl, z vůle Boží a věrnou českého lidu žádostí (krom ďábla, jenž v komsi posedlém všem společnému odpornej hlas dával) za biskupa praského volen od Wiligíza, mohutského arcibiskupa z poručení Otty císaře, toho jména druhého posvěcen byl.
Potom pak v biskupské povinnosti shledav, že nezvedení a nespřežení Čechové na všelijakou se tělesnost rozpásali, krom jedné manželky více sobě žen k souloství pojímali: krevní příbuznost ohavným kazirodstvím mazali, nevychlapené služebníky jako i vlasní dítky své Židům (ó smělosti!) prodávali, svátkův nesvětili, postův nezachovávali, žádného poslouchati nechtěli: a co horšího bylo, mnozí se po přijatém křtu i víry křesťanské odpírali, aby ďáblům k svým čarám, kouzlům a věštbám užiti mohli: kteří se sic okřtěným křesťanům v takových příčinách potřebovati nedali etc.
Takové tedy tehdážních Čechův obyčeje svatej biskup anobrž již nenapravitedlné shledav, do Říma se z Čech odebral, kdež od řecké císařovny jménem Augusty, smrt manžela svého, císaře Otty Druhého plačící, mnoho stříbra a zlata, aby se za duši jeho modlil, vzav, všecko chudým a potřebným rozdal.
Pobyv v Římě s dovolením papeským v klášteře sv. Aleksia mniskej život vesti počna, do Čech zase vyžádanej, jak na Zelenou horu přišel, české zemi, již byl prve z ní vycházeje, proklel, požehnal, a hned nebe hojným deštěm (ješto celých 5 let pořád zběhlých nikdež s velikou záhubou českých obyvatelův deště žádného nevydávalo) všecku zemi, až i na rovinách louže stály, pokropilo.
Že pak ani tehdáž u drsnatého lidu vší práci svou svatý biskup nic neprospěl, zase se do toho, z kteréhož vyžádán byl, kláštera vrátil, kdež svatost jeho, nejen svatým životem, ale i zázraky osvědčena byla.
Potom po svatých místech ve Vlaších putovav zase se skrz francké a jiné krajiny z poručení Stolice apoštolské do Čech vrátil a odtud opět nevděčně vybyt do Polska a Prus práci svou obrátil, kdež víru křesťanskou kázav a protivenství snášeje, potom, když mu prostěradlem a kalichem konec života nočním viděním Radima věrného svatého biskupa tovaryše Bůh zjevil, sedmerou kopí prohnanej usmrcen v městě Knězně pohřben byl.
Odkudž léta 1039 od knížete českého Břetislava, jenž s Čechy válečně do Polsky vtrhl mocí, s Gaudenciusem a s pěti bratřími téhož řádu vzat, do Prahy slavně přenešen a vzácným pohřbem uctěn byl, jemuž císařovna Maria, Maximiliana Druhého manželka, zvláštní kapli vystavěla, v niž tělo jeho podnes odpočívá.

Život svatého Zigmunda
Svatý Zigkmund, král a mučedlník po otci svém Kuribaldovi Burgundské království zdědiv, kostel k památce svatého Mauriaga a tovaryšův jeho na Agaudě divným nákladem vystavěl a bohatě nadal jako i to, aby kněží chvály Boží na kůry zpívali, od Boha vyučenej, nařídil.
A že z návodu druhé manželky Sigerika z prvnější manželky syna vínem opiti a zaškrtiti dal, hříchu tak těžkého litovav, na poušt, aby hojné ovoce pokání činil, odšel: odkudž ho Burgunďané do agaunenského kláštera vyloudivše, Klodomíra, franského krále naň s vojskem uvedli, kterej ho jatého aurelianským měšťanům k opatření dal, a potom v Kalampině spolu s manželkou i s dětmi mečem z světa sklizeného do jakési studnice uvrhl: z něhož potomně vytažen, v kostele sv. Mauricia, jejž byl, jak svrchu povědíno, nákladně vystavěl, pohřben byl. Že se pak po smrti mnohými divy a zázraky stkvěl, a zvláště na zimnici vzývánej, mnohé zhojil, svatým přičten býti zasloužil: jehož tělo Karel Čtvrtý, císař a král českej do Prahy poctivě přivezeného, v kostele svatého Víta na Hradě praském v kaple a k památce svatého Zigkmunda Bohu posvěcené složil, kdež se podnes s velikou pobožností ctí.

Svatej Prokop
Svatej Prokop ve vsi Chotouně rodilej a na kněství posvěcenej, zákon a oděv svatého Benedikta na se přijal, v kterémžto oděvu oblíbiv sobě obydlí v skále nad řekou Sázavou, tisíc ďáblův, jenž tam přebývali, vypudil a klášter na tom místě jako i kostel k památce blahoslavené Rodičky Boží a svatého Jana Křtitele stavěti počal, aby v něm v přijatém řádu s mnohými pobožnějšími kněžími, ješto se v týž zákon pod správou svatého Prokopa dali, bohobojnej život bez překážky světských zanepráždnění vedl.
V tom kníže české Břetislav andělem Božím v noci napomenut, to, co svatej Prokop počal, nákladem svým dostavěl a dosta venému klášteru mnoho vsí a městeček přidal a hroznou kladbu na ty, jenž by nětco z toho nadání odcizeného drželi, vydal. Aby totižto v hněv Boží upadli a Pán Bůh aby je slepotou a chudobou trestal: tak aby nedostatek na zdraví jako i na statku s rodem svým trpěli. což biskup Šebíř neb Severa potvrdil, řka: “Staň se tak.”
Klášter tak důchody opatřenej Prokop jako opat spravovav, svatej všem k podivení život vedl, neduhy všelijaké a nemoci nezhojitedlné uzdravoval, ďábly mocně vymítal a orati bičem doháněl, vězně vyplacoval, kohosi, an na jeho processí s druhé strany řeky přijíti chtěl, divně na roztržené lodce přeplavil, smrt svou a mnoho budoucího zlého Vítovi a Emerenovi duchem prorockým předpověděl: po smrti pak komusi, an ho utíkaje v nebezpečenství vzýval, že řeka, aby přes ní utekl, zmrzla, udělal, a tudiž led zase roztopil: Zloděje to, co pobrali, vrátiti přinutil: Nemocné uzdravil, vězně vysvobodil: Papeži se v Římě, aby ho svatým připsal (tedáž když tam to Blažej opat jednal a vyslyšán nebyl) ukázal. Tělo jeho z kláštera sázavského do Prahy přenešené a u všech svatých na Hradě praském složené, odpočívá.

Svatá Lidmila
Lidmila, kněžna česká v pohanství zrodilá a vychovaná, modly své Krosiny veliká ctitelkyně byla. Potom pak když manžel její, kníže Bořivoj v Moravě od svatého Cyrila neb Crhy, moravského apoštola a biskupa okřtěn byl i ona okřtěna, sedm kostelův křesťanských vystavěla.
Po smrti manžela svého vdovskej život pobožně a svatě vedly, svatého Václava z dětinství jako bohabojná teta pobožně v křesťanském náboženství odchovala, a tím čest a chválu Boží dalece a široce rozvedla.
Čehož poněvadž bezbožná Drahomíra, svatého Václava mátě, snésti nemohla, Kumana a Tumana, nešlechetné vrahy, jež svatá lidmila z dětinství jako mátě odchovala a zachovala, aby svatou vdovu, jak mohou s světa sklidili, navedla.
Svatá tedy Lidmila andělem, jaká se ji smrt přibližuje, napomenuta, po učiněném z hříchův svých vyznání, důstojnou oltářní svátost přijala: s čeládkou svou se rozžehnavši a co komu služby náleželo, davši, v noci modléci se, tu kde obyčej měla, od vejš dotčených vrahův vlasní rouškou zaškrcená a hlavou o kámen udeřená zabita byla.
Tělo její v kostele svaté Kateřiny na Tětině pochované mnoho let neporušené a voňavé zůstalo: odkad je svatej Václav do Prahy slavně přenesti dal. Dnes pak u svatého Jiří na Hradě praském odpočívá, kdež se i kámen ten, o kterej ji hlava rozvrácena byla, krví politej chová a pobožným křesťanům ukazuje.
Na Tětině pak v kostele, v kterém nejprvé pohřbena byla, žádné pochované tělo přes noc zůstati nemůže, než ihned v noci z země vyvrženo bývá. Kdež se také znamení prolité krve žádnou měrou spláknouti nemohou.

Svatej Jan Almužník
Jan Almužník a mučedlník v Nepomuce pod Zelenou horou rodilej, kostela sv. Víta na Hradě praskem kanovník, nechtě na žádost a poručení Václava Čtvrtého krále tejnost zpovědi manželky jeho ani mučením nucenej nijakž pronesti, z Mostu praského do řeky Muldavy uvržen byl: jehož světla noční nad nim vidána i nevinnost, i pobožného života svatost pronesla, takže jistým znamením světel v vodě nalezeného kněstvo se vším lidem na Hrad praskej s velikou poctivostí doneslo a v kostele svatého Víta pochovalo, jehožto hrob kdo by nějakou neuctou zlehčil, světské hanby podnes neujde.

Svatej Ivan
Ivan vyznavač, syn Gestimula, krále charvátského, královstvím světským i vší slávou jeho pohrdv a v mladém věku na poušť poodšed, deset let polním kořením a zelinkami živ byl, až od bratří svých, ani ho všudy hledali, nalezen, avšak poznán nebyv, na poušt v Čechách tehdáž, když Neklan zemi českou spravoval, zašel, kdež s ďábly až do tesknosti zápašeje, jinam se odebrati strojil: jehož svatej Jan Křtitel již ucházejícího zastaviv, kříž mu do rukou dal, nímž on všecky ďábly z toho místa vypudiv, v skále bydlel, jehož srna mlékem svým mnoho let krmila: kdež také od Bořivoje knížete českého (jak mu před tim svatej Jan Křtitel, že k němu přijde a po smrti jeho v té skále kostel na památku svatého Kříže, blahoslavené Rodičky Boží a svatého Jana Křtitele postaví, předpověděl) nejprv nalezen a potom na zprávu jeho od svaté Lidmily pobožně navštíven byl.
Když pak na velikou žádost jak kníže Bořivoje, tak kněžny Lidmily oba na Tětině navštívil a pobožným rozmlouváním potěšil, domu se neschodnými cestami, aby od lidí vidím nebyl, vraceje, na nehladkém kameni odpočívaje, jej svým poseděním srovnal: a tu odpočívaje, kamenem od kohosi na hlavě zraněnej, kámen krví, která se ještě podnes na něm spatřuje, polil a koně od sedláka z litostí půjčeného hned jak do své jeskyně přišel, lepšího domu poslal.
Když se již byl k smrti přiblížil, svatá Lidmila kněze Pavla, ve snách andělem napomenutá, k němu poslala: jemuž se on z hříchův vyzpovídav a velebnou oltářní svátost od něho přijav, skonal a od téhož kněze (jak vždycky ta jeho na Bohu žádost byla) pohřben byl, tu kde podnes odpočívá a kam se množství poutníkův ke dni svatého Jana Křtitele jako sic i jindy s velikou pobožností schází.

Svatí Crha a Strachota
Crha neb Cyril a Strachota neb Methudius z Aleksandrie do Moravy přišli řeckého a slovanského jazyka povědomí, jež Svatopluk, rál moravskej jako apoštoly přivítal: od nichž také víře křesťanské prv vyučenej, okřtěn byl a Cyrilovi jakožto biskupu na Velehradě, kdež nyní opatství jest, kostel biskupskej založil.
Týž Cyril od krále Svatopluka pozvané kníže české Bořivoje do Moravy, pohana ještě, víře vyučiv, jako i Lidmilu manželku jeho, s velikým náboženství křesťanského prospěchem okřtil.
Tělo svatého Klimenta nejprvé do Moravy s sebou a potom zase do Říma donesl, kdež i život skonav, Metudia po sobě biskupa v Moravě zůstavil. Tělo jeho když bez vůle nejvyššího biskupa z Říma do Moravy vezeno bylo, na cestě pravou ruku zdvíhlo a cestu do Říma ukazovalo, takže jsou je zase do Říma dovesti museli. Metudius také po mnohé na vinici Páně práci do Říma se navrátiv, kdež v Pánu usnuv, svatému Cyrilovi připojen byl.

Svatých šest bratří Polákův
Šest bratří Polákův a mučedlníkův, Barnabáš, Jan, Matouš, Benedikt, Izák a Kristýn, pocetní svatého Vojtěcha tovaryší po jeho smrti na divokou poušt blíž Kazimíře odšedše, tam tvrdej a utrpnej život vedli, zelí jednou za tejden a ne každej den k jídlu mívali: chleba zřídka, ryby nikdá, vaření na Velikou noc, vody na jistou míru požívali. Oděv jejich ostrej a drsnatej byl, postel skála. Dnem i noci hříchy lidské lkavě oplakávali a nikdý spolu nemluvili. Boleslav Chrabrý, první král polskej, pobožnej a svatej, pověstí jejích pohnut, sám je v osobě své navštívil a spatřiv jejich chudobu a nouzí velikou, sto hřiven stříbra jim poslal a modlitbám se jejích poručil. Oni pak poslané stříbro jakožto jistou toho, kterého hledali, spasení překažku, králi zase ihned po Barnašovi odeslali. Vtom lotříkové jacísi o takových dařích zvěděvše a měvše, že darované stříbro při nich naleznou, na svaté muže se obořivše, ku kolí přivázané a po boku pálené dvanáctého dne listopadu léta 1005. zbili: jejížto těla Boleslav král v Kazimíře poctivě pochovati dal.
Barnabáš pak pozůstalej zase se na poušt vrátil, kdež šlepěje bratří svých následovav, v ustavičných modlitbách, bdění a postech život vbrzce dokonal a mrtvej z poručení pobožného krále tovaryšům svým přiložen byl. Těch všech těla potomně Čechové s svatým Vojtěchem do Čech přivezli a jako svaté české země patrony ctili.

Svatej Hroznata
Hroznata z rodu Kuttenštejnského, s nímž se mátě mrtveho porodivše, k blahoslavené Panně Rodičce Boží utekla a za přímluvou její život mrtvému od Boha uprosila. Týž s mateři jednou na voze jel a z nešetrnosti čeládky z vozu pod kolo padna, beze všeho ourazu, jakkoli vozem přejetej, zdvížen byl.
Do Krakova poslán, aby rozum literním uměním a duši pobožností vycvičil: letního času s tovaryši svými do Vistuky řeky, aby se skoupal, všed, vodou pohřižen, po dlouhé chvíli živej nalezen a vytažen byl. Tázán pak, kterak by pod vodou živ zůstal, odpověděl, že ho pěkná panna zdržovala.
A ačkoli Přemyslovi knížeti milej a vzácnej byl, však zoškliviv sobě dvůr a marnost světskou, umínil do Jeruzaléma putovati. Když pak k moři přišel, jeho se bouře a vlnobití zděsil: pročež cestu svou do Říma obrátil, aby s radou nejvyšího biskupa slib jeruzalémského putování v nějakej jinej dobrej skutek proměnil. Dána mu rada, aby klášter svatého Nortberta vystavěl: a on radu přijav, hned jak se domů vrátil, klášter teplickej vystavěl a bohatě nadal: kterýžto když Jan biskup světil, jasná hvězda o poledni nad kostelem dosti dlouho vidína byla.
Dostaviv a všemi potřebami klášter opatřiv do Říma jel a tam o všem papeži zprávu dav a požehnání od něho vyžádav, řád a zákon svatého Norberta na se vzal a do svého se kláštera vrátiv, jej jako dobrej a pobožnej opat spravoval, ač mnoho zlého přetrpěl až i od těch, kteří pod jeho správou byli mnichův z kláštera vyhnán byl.
K posledku od sousedův pro dědictví Kristové a žádost zlata jatej a na Kunšperg odvedenej, tam v vězení umřel a hned po smrti služebníku svému poručil, aby Boží pomocí jako někdy svatej Petr vězení prost, vstana do kláštera šel a smrt svou bratřím oznámil a aby ho pochovali, napomenul.
Mníší, jak je to poselství došlo, tělo vykoupili a v teplickém klášteře pohřbili. Na jeho pochování lampa skleněna a rozžata padla a nerozbila se. A mnoho jiných a divných věcí při tom se sběhlo a mnozí na těžké nemoci uzdraveni byli.

Svatá Vojslava
Vojsláva, svatého Hroznáty vlasní sestra, klášter chotěšovskej řádu svatého Norberta panám Bohu posvěceným vystavila a nadala, jejž až do smrti pobožným jak životem, tak i chvalitebnými příklady spravovala.

Svatá Mladá
Mladá, sestra Boleslava Pobožného, knížete českého a dcera Boleslava Zůřivého, na papeži řád a oděv svatého Benedikta s berlou a s jinými vejsadami uprosila a nejprvnější abatyší u svatého Jiří na Hradě praském byla.

Svatá Zdislava
Zdislava, po rodu Berkovna, v sedmi letech na poušť, aby lidem neznámá, samému Bohu v samotnosti, v drsnatém rouše, v postech a v tvrdém na zemi líhání sloužila, holejma kolenami na ostrém kameni až do krve klekala.
V dospělém věku za muže vdaná, štědrá a milostivá k chudým byla, nohy jejich umývala, vředovité rány lízáním líčila, k jejich potřebě šila a mnoho tomu podobného dělala.
Potom s dovolením ukrutného manžela do kláštera se dala pod zákon svatého Dominika, v němž se vždycky poslušně chovala, náklad na stavení kláštera dala, sama kamení k stavení nosila a jinou všelijakou těžkou práci ráda podnikala. Ano cejtivši, že se její rozloučení přiblížuje, pohřeb sobě v Jabloni udělati dala, do něhož po smrti složena, mnohými zázraky slavná byla. A když i manžel její mrtvé želel, ukázala mu se v červené sukni, kteréž mu kus, potěšivši ho, nechala.

Svatá Anežka
Anežka, Přemyslava, krále českého, dcera, o jejížto budoucí svatosti otec ve snách z ukázaného svaté Kláry oděvu vyučen byl. Ta v kolébce ještě ručičky a nožičky křížem skládávala a potom v trebnickém klášteře pobožnosti, postům, almužnám, modlitbám a jiné křesťanské povinnosti vyučena, svatbou s Fridrichem císařem a englickým králem pohrdla: což i legát císařskej k ni vyslanej ve snách, že ženichem pohrdne, poznal, viděv, an jednu korunu s hlavy složila a druhou, pěknější na hlavu vstavila.
Od Řehoře toho jména devátého papeže habit svatého Františka a mnohé vejsady jak od něho, tak i od císaře vyžádala. Klášter k památce svatého Františka vystavěla a vystavený křižovníkům s červenou hvězdou dala, aby v něm chudé všelijaké chovali.
Potom druhej klášter panám řádu svaté Kláry vystavěla, v němž sama jako Marta sloužila: již také svatá Klára o pobožnosti její spravena, pravidlo klášterního života od Inocencia čtvrtého papeže ztvrzené poslala, již ona Alexandrovi Pátému papeži znovu potvrditi dala. A od Jana kardinála posla papeže toho jména Řehoře Desátého napomenuta, aby sobě nětco z svého vlasního pro budoucí potřebu zachovala, odpověděla, že všecko světu nechala. Pročež všecko, co měla, na tré rozdělila: jeden díl na kostely, druhej na nemocné rozdala a třetí sestrám klášterním nechala.
Když jednou v pátek neměla sestrám chleba dáti, Pán Bůh ji divně chlebem jako i jindy rybami obmyslil. Ona sic postům častejším nežli sestry soužení těla tvrdšímu a drsnatějšímu oděvu jako i prodlouženějším modlitbám přivykla.
Dceru bratra svého krále modlitbou vzkřísila (kteráž však teskností lidského života vbrzce zase umřela). Umučení Páně horlivě rozjímala a pobožně ctila, velebnou oltářní svátost často přijímala, nemocné sestry navštěvovala a všelijakými potřebami posluhovala.
Otci svému vítěství nad Rudolfem toho jména Prvním císařem, uprosila. Když svatá Brida řádu svaté Kláry umírala, viděla okolo ní andělé. Ona pak také šestého dne měsíce března v tu hodinu, v kterou Kristus na kříži skonal, s velikou jasností vůní a pláčem všech přítomných duši Bohu poručila. Pohřbena byvši v kostele Panny Marie, v němž se často modlívala, u jejíhožto hrobu mnozí nemocní uzdravení, ano i mrtví vzkříšeni byli.

Tiť jsou a mnozí jiní (kdož by všecky vyhledal?) svatostí života zemi tuto jako vlastenci oslavili, z modlářství vyvedli, k poznání pravdy přivedli, jediné spasitedlné víře vyučili.
Kýž to milej Pán Bůh někdy (o, škoda že někdy!) pobožností slavným Čechům dáti ráčí, abychom v šlepějích bohobojných křesťanských a katolických předkův naších kráčeli po cestě spasení, na které oni od počátku svého na víru křesťanskou obrácení a pravého Boha poznání přes sedm set let pobožně chodili: té se víry, na kterou sme hned z počátku našeho na křesťanské náboženství z pohanstva přivedeni od těch sv. vlastencův, apoštolův, biskupův, mučedlníkův, mnichův, vyznavačův, panen i vdov, přijali, drželi.
Netoulali by se po České zemi masopustního náboženství chramosluhové: netřeli by se do kostelův od svatých předkův svatě vystavených neposvátní z Čech vždycky i obecními sněmy i mandáty královskými vypověděni a ode všeho světa za rouhavce odsouzeni zorníci: nezastavovali by naše a ty nádherné s Božím Tělem procesí popeněžní prokurátoříkové: lejcí by náboženství u nás nenapravovali.
Nastojte, že jsme lehké jho Páně z sebe střásli, nejprv přijatou víru odběhli: učením svatých vlastencův naších pohrdli: náboženství starších předkův naších odsedli: k novotě sáhli: s vykapěným Martinem a s cejchovaným plzcem Kalivínem spříznili jako slepí v neznaboství ubíháme. Čechové, Čechové, obraťte se k Pánu Bohu svému.