Jste zde

Předmluvy Jiřího Konstantia

Přípisní list
Urozeným a statečným vladykám, slovutné a mnoho vzácné poctivosti J. M. C. P. rychtáři, panu purgmistru a panům radním i celé obci slavného Nového Města pražského.
Všecko nejlepší, a to skrze orodování svatého Františka Xaveria v Pánu Bohu vinšujíce.
Mnohá, veliká a rozličná dobrodiní od V. M. koleji naší na Novém Městě Pražském prokázaná, která v nás vždycky v čerstvé paměti zůstávati budou jako nás zavazují k povinné vděčnosti, tak také nás nemálo zahanbují, že my vidouce svou nemožnost, abychom se V. M. hodně, a jak by se slušelo, odměnili, musíme skrz jakás špatná znamení toliko ukazovati, jak bychom chtěli, kdybychom mohli se odsluhovati. Mezi kterýmižto znameními jest také tato knížečka, Kterou ač pro veliké duchovní užitky, které z ní, jakž se nadějěme, nasledovati budou, V. M. velmi rádi připisujeme; však pro její maličkost toho bychom byli učiniti nesměli, kdyby nám toho nebyla radila veliká V. M. k sv. Františku Xaveriusovi láska, pro kterou jeho chrámeček, když se aneb drží processi aneb mariánské shromáždění pilně navštěvovati ráčíte: a chvalitebná žádost některých vzácných osob, také z počtu V. M., kteří nás k tomu měli, abychom o pobožnosti ke cti dotčeného svatého přes deset pátků od mnohých, také zde v pražských městech, užívané aspoň krátkou, však dokonalou zprávu a způsob, jak by se vykonati mohla, na světlo vydali. Což my učinivše v této malé knížce, ji s náležitou uctivostí V. M. přednášíme a obětujeme. Ač pak nepochybujeme, že ten dárček náš od nás laskavě přijíti ráčíte: však že se bojíme, aby snad někomu, kdo by tuto knížku četl, nebylo podivno, jak se sv. František Xaverius na dobytčí trh přibral a proč v páteční den, když na témž trhu mnoho volů bývá, čest se jemu v jeho chrámečku dějě? musíme o tom také nějakou zprávu dáti. Jest pak tato.
Na ostrově Japony řečeném ačkoli mají mnoho koní, však sobě tak velice váží volů, že (jak historikové svědčí) nejpřednější páni, knížata a králové nimi se voziti a na nich jezditi obyčej mají. Ano jako někdy lid izraelský zlatému teleti, tak jáponský lid zlatým, stříbrným neb kamenným volům jako bohům se klaněl a bohu příslušné oběti obětovával. Kterážto modloslužebnost v té krajině bez přitrže trvala až do času sv. Františka Xaveria, indiánského apoštola, který slitovav se nad tou ustavičnou slepotou a zahynutím, téměř nesčíslných duší, Kristovou krví draze vykoupených, ale však pro svou nevěru, modloslužebnost a jiné hříchy věčně hynoucích apoštolskou horlivostí zapalený, přes několik tisíc mil, skrz mnohá, jak na zemi, tak na moři nebezpečenství života z portugalské země až do Jáponie se plavil a tam Kristovo evangelium první rozhlašoval, a aby místo zlatých, stříbrných neb kamenných volů pravého Boha stvořitele všech věcí a syna jeho Ježíše Krista poznali a ctili, je vyučoval. A dal Bůh řečem i skutkům služebníka svého takovou moc, že ty marné podobízny volů ani takové jakou má jeden živý vůl moci nemající, z oltářů jim nepříslušných sházel, oltáře rozmetal, jejich popy aneb k pravé víře přivedl, aneb zahanbil a mnoho množství tisíc pohanského lidu jak kázaním, tak přemnohými a předivnými zázraky k pravému náboženství obrátil, skrze svatý křest Kristu Pánu podmánil, a atk Kristovo království až do těch posledních končin světa šťastně rozšířil. Žádajíc pak nábožná a od někollik set let v české zemi chválená, ale však nikdy nepřechválená horlivost slavného rodu vysoce urozených panů panů z Šternberka, aby toho svatého apoštola velikými zázraky ve mnohých světa krajinách oslaveného, také Čechům, a jmenovitě Pražanům, známějšího učinila a příležitost lidu poskytla, aby v svých potřebách tim pohodlněji o pomoc k němu se utíkati mohl, krásný chrámeček v své koleji, kterou Tovaryšstvu Ježíšovu na Novém Městě pražském založiti a vystavěti ráčila, s nemalým nákladem na věčnou památku své k tovaryšstvu Ježíšovu ustavičné lásky a dobročinnosti na témž místě vyzdvihla. Okolo kteréhožto chrámečku každý páteční den mnoho volů jako od něho v triumfu vedených, stává a bučívá, jako by svým hlasem, pokudž jim možné jest, japonského apoštola slávu ohlašovali, jeho vítězství nad modlářskými voly lidu oznamovali a bay jej v pátek (jakožto na pamatný den jeho smrti a skrze jeho přímluvy k vyžádání jakékoli věci od Pána Boha nejpříležitější) tím horlivěji vzýval a ctil, do kostela volali. Neníť zajisté marná a bezužitečná pobožnost v páteční den tohoto svatého apoštola ctíti; poněvadž, jak mnozí v mnohých krajinách s velikým svým jak tělesným, tak duchovním užitkem a potěšením zkusili a v rozličných na světlo vydaných knížkách před celým světem svědčí, kteří po deset pořád sběhlých pátků k témuž svatému o pomoc se utekli, v zármutcích potěšení, v protivenstvích obranu, v bolestech polehčení, v nemocích zdraví, v mdlobě posilnění a z jakékoli ouzkosti vysvobození sobě vyžádali.
Čehož aby také Pražané, a zvláště ti, kteří na Novém Městě pražském své obydlí mají, užiti a sobě na ten páteční den potřebné milosti skrze orodování svatého Františka Xaveria u Pána Boha obdržeti mohli, vidělo se nám za dobré tu jistou pobožnost, která se v naddotčeném chrámečku každý pátek o osmi hodinách sloužením mše svaté ke cti téhož svatého vystaveném držívá, z rozličných již prvé v latinském jazyku nejednou tlačených knih sebranou vůbec vyjeviti a na světlo vydati. Račtež tedy toto jakkoli malé znamení naší vděčnosti laskavě přijíti a kolej na(A6r)ší vždycky sobě poručenou míti. Za čež dobrotivý Bůh rač na přímluvu svatého Františka Xaveria V. M. i celé obci Nového Města pražského hojné požehnání a věčný život dáti. Tak srdečně vinšuje a žádá dne 25. srpna leta 1672.

za V. M. a za celé slavné Nové Město pražské na modlitbách trvající

kolej Tovaryšstva Ježíšova na Novém Městě pražském.

Obětování knížky této
Obětování nejosvícenější, nejjasnější a nejvyvýšenější kněžně, Panně, Panně, Panně Marii, Matce Boží, Královně nebes, Paní světa etc. Panně na svaté hoře nad Příbramí divotvorné.
Komu bych dřívejí vlastenským jazykem mluviti naučenou Bohmilu obětoval, než Tobě, ó Paní a Patronko má nejmilostivější? Tys zajisté ta třikrát požehnaná, svatá, milá; ba mezi vším, co Bohem není, Boh-nejmilejší Bohmila; nercili z vyznání všech svatých, prorockých a figůrních obvzláštně Šalomounových písní a písem; ale i z vlastního zpěvu tvého, jímž velebí duše Tvá Pána, že okem milosti a lásky vzhlédl na pokoru dívky své a Tě za Matku sobě vyvolil. Tys ouvod života pobožného: nebs, dle svědectví sv. Jeronýma, hned v dětinství třiletá k ouvodu života pobožného do chrámu Páně šla a tam, až do zasnoubení bydlíc, tak v pobožnosti prospěla, žes netoliko hned jiným chrámovým spolupannám svým za mistrini a příklad; ale i potom všemu světu za vůdci a ouvod k životu pobožnému byla představená: ne méně než Tvůj nejsvětější a nejmoudřejší synáček dvanáctiletý v témž chrámě doktorem doktorův byl učiněn. Nebo kterak nejsi ouvodem pobožnosti, ješto nercili uvádíš, ale, jak mudřec praví, i táhneš i vydíráš srdce lidská k pobožnosti? takže kdo tě jednou poznali, vedení nepotřebují; sami běží po vůni mastí tvých, všelikých spasitedlná činících ctností. Odtud se tolik pobožných, ke cti Tvé vydaných knížek nachází: tolik na všem světě řádův a bratrství pod jménem Tvým založených, tolik chrámův, klášterův, kapell a oltářův vystavených, tolik svátkův, poti etc. ustanovených; nímiž se křesťanské duše k pobožnosti uvážejí; ano běhají, skáčí a lítají. Tys tehdy po Bohu největší původ teď se rozkvětající v našem českém království starobylé pobožnosti; a tak se nadějí, že i jejím zrůstem býti a Bohmilu tuto pro týž zrůst pod ochranu svou přijíti ráčíš; aby pomocý Tvou všechny Bohu milé a Boha milující duše ji čítajíce, skutkem plnili, v pobožnosti květli a rostli; až by k věčnému životu skrze časný pobožný život dozrali. Ty, Živote, Sladkosti a Rodičko života, oslaď čtenářům a obživ mrtvou tuto, pro nechuť výmluvnosti trpkou života pobožného knížku: a kteras mne před pěti lety na náklonku života postaveného a pro Tvé svato-Horské historie sepsání obživila, nyní týž od tebe přijatý život dej i zde při knížecím dvoře pobožně vezti: aby se na mne, jako na mnohých, v této knížce dotčených svatých, zmejlilo ono z latinska na česko takto znějící přísloví:
Máť ode dvora odjíti
Kdo žádá pobožným býti.
Tím nejvíce oumyslem tento spis života pobožného sem k překládání vzal, abych jiným k pobožnosti sloužíc sobě napřed sloužil. K témuž cíli dvůr tento Moravského Krumlova také zázračným Tvým obrazem svato-horskému podobným, někdy krvi plačícím jest opatřen: proto se každodenní služby Boží před ním dějí a Tvé litanie lauretánské říkají; abychom totižto život svůj na přímluvu Tvou pobožně skonati žádající, následováním tvým dříve pobožně vedli. Čehož se se všemi tvými, obzvlášť svato-horskými Bohmilami naději: na Tvou přípověď pamatujíc: Blahoslavený člověk, který slyší mne (totiž následováním) a ponocuje u dvéří mých každodenně. Kdo mne najde, najde život a nabude spasení od Pána, Amen.
Tvůj nejnehodnější služebník
G. C. S. J.

Obětování překládačové
Aniž já Boleslavec tě boleslavskou Pannu Marii pobíhati mám také toutéž knížkou, řečí a způsobem řečení Boleslavcův na česko přeloženou.
Toběť sem ji obětovati povinen, nercili z příčin již dotčených a mně s vydavatelem jejim společných, ale i že sem ji na tvém chlebě od ctitelův tvých, nejvíce boleslavskokrajských mi poskytováném při chrámě tvém k tomuto dni tvého v chrámě obětování k místu přivedl; a žesem bez toho na tento den několilonásobně tobě obětován a zavázán. Nebo mimo to, že sem se ti na dnešní tvou památku před 37. lety na hranicích tohoto kraje do bratrstva koleje jičínské tehdáž vyzdvíženého nejprvnější obětoval, a tim prostředkem se dřív roku do tovaryšstva tvého syna, ach jak nehodný!, dostal: mimo to, že sem to obětování každovejročně opětoval; dnes rok jest, jak, sem se dostana, při tvém z Prahy (kdes byla pro strach turecký na některý tejden pouhnula) se navrácení, nejprvnější menší oběti tvůj zázračný obraz přivítal a přitom se ti nejobzvláštnějí za zdejšího služebníka a ctitelův tvých před pohromami hříchu k tobě sem utíkajících, zpovědníka obětoval, poroučeje ti své zdraví, k té povinnosti potřebné, jehož sem sice na jiných posavád obydlích dosti špatného užíval. Nyní tedy poněvadž bezpochyby přimluvou tvou mnohem lepšího užívám, nesvědčí mi na vejroční toho památku z prázdnýma rukama před Pani svou se stavěti. Obětujiť jiní přes celý rok v tom Domě Božím, v chrámě tvém, ó Panno, každý seč může býti: někdo zlato, stříbro, drahé kamení, někdo kment a šarlat rozinové neb brunátné barvy. se mnou se (neméně než s Jeronymem svatým in Prologo Galeato tak mluvícím) dobře díti bude, když dám kůže hovad a srst kozí. Nad tu kůži, kterou sem dávno pro Bůh prodal a s Jobem svatým Iob: 2 za kůží i cokoliv sem měl za duši svou dal; má, hovádka tvého, kůže tu jest čeština, niž podstatu té knihy od jiného vymyšlenou obaluji: a nad tu srst zbejvajícího mi času, který mimo tvé chrámovní služby na překladání kněh vynakládám, jest tu forma češtiny, po které se ovšem jako zvěř po srsti poznávám. To obě ti tedy v té knížce poníženě obětuji z toho srdce prose za prodloužení zdraví (pokudž se požehnanému synu tvému líbiti bude) a přidání milosti k dobrému ho uživání, k větší Boží i tvé slávě a prospěchu bližních i vlastnímu spasení. Ovšemť s pomoci Boží sem hotov to činiti, cos ty, nevím, od kterého milostníka tvého někdy žádala, totižto sloužiti synu tvému (ba i tobě) v tovaryšstvu jeho až do ustání; a to s sv. Xaveriusem za štěstí sobě pokládati, že Bůh ráčí chtíti práce mé užívati v nejzavrženějších pomocnictví Páně přisluhováních.
Milosti tvé
zavržený slouha
G. C. S. I.

Připsání
Vysoce urozenému Pánu panu Jiřímu svaté římské říše hraběti Vratislavovi z Mitrovic, pánu na Protivině, Milenovicích, Glokočnym a Březině etc. Geho milosti císařské, uherského a českého krále raddě a zemskému soudci v Království českém etc.

Vysoce urozený pane pane. Nové štěstí a jako časné, zemské, krátké blahoslavenství Vaší hraběcí milosti soudím býti, že opět nová knížka, a to při dosažení od V. H. M. nové hrabské svaté říše římské vyvýšenosti, o nejsvětější a nejvyvyšenější nebeské říše císařové, Rodičce Boží, ne více v cizím jazyku, ale v našem vlastním snažnosti a pobožnosti V. H. M. na světlo se vydává. Nyní ne o cizozemském vzdáleném succurre, ale o domácím v Českém království v kraji podbrdském nad horním městem Příbrami vyzdvíženém outočišti, všem té země obyvatelům se ohlašuje.
Rodička Boží veřejný titul má v církvi katolické Succurre miseris: i zde u nás zasloužila titule outočiště, pomocnice, fedrovnice, orodovnice.
Každá věc a místo má svůj jistý čas, dětinství, vzrůst a dospělost: protož otcovského patrona jako pěstouna potřebuje. Panna Maria staroboleslavská v bohabojnosti českých králův a císařův k svému zvelebení přišla. Jako i naposledy, když týž její obraz léta tisíciho šestistého třidcátého druhého od nepřátelského lidu vzat a na nejvýš na staroměstském rynku zlechčen, potom pracně a nákladně vyjednán, s obzvláštní pobožností a slavnou processí z měst Pražských byl od jeho milosti císaře Ferdinanda Třetího léta tisícího šestistého třidcátého osmého dne jedenáctého měsíce září na též místo osobně se vším duchovenstvím, panstvím a lidem doprovozen.
starožitný a knížecí rod panův z Rožmberka Kajov, místo slavné Panny Marie pro čtyry zlaté soboty na podzim co nejpobožnějí vykonávané oslavil.
Krupka podnes spomíná na svého obzvláštního patrona, urozeného pána pana Jiřího Popela v Chomutově, Libochovicích, tehdáž nejvyššího hofmistra v Českém království etc. kteroužto on, pro větší zvelebení místa, Mišnařům skrz nekatolické náboženství svedeným nejbližší, páterům Tovaryšstva Ježíšového v Chomutově náležitě odevzdal, kdež podnes třikrát vejroční pout bývá, obzvláště na den Narození Panny MARIE.
Panenka svaté Hory příbramské ještě jako v dětinství v plénkách, v kolíbce očekává zrostu a dospělosti z dobročinnosti jak pobožných, na toto místo putujících lidí, tak i okolních panův a horlivých katolíkův. Z nichžto jako přední posavad byl vzáctný rod panův VRATISLAVŮV v kraji podbrdském jako v zemi Jessen své obydlí, statek a jmění majících. Aby jako na zyvolání Rodičce Boží první a nejčastějí k službám a hotovosti byli. Což i vskutku dokázali. Zdá mi se, že jste se ráčili se všemi svými pány strejci v onu pobožnou raddu a spasitedlnou hádku a otázku v Písni Šalomounové poznamenanou, dobrovolně vydati. Cant: 8 soror nostra (PATRONA NOSTRA) parvula est, et ubera non habet. Quid faciemus sorori nostrae; in die quando alloquenda est? Matka Páně patronka naše příbramská ještě maličká jest, prsy (dospělosti) nemající. Co ji učiníme, když s ni mluviti budeme a pobožně na pouti svatohorské vzývati máme? Hned následuje podstatná odpověd: Jestli že jest ona (jakož vpravdě jest) zed (v milosti a lásce Boží stálá a nepohnutedlná), vzděláme ji palác stříbrný (to jest svatý její příbytek nad městem Příbrami hor stříbrných vystavíme). Pakli jest dveřmi (vskutku dvéře do nebe), obložíme ji dekami cedrovými (velikými dary ozdobíme, aby nám byla jako zed a věže), poněvadž před očíma Páně jest jakožto pokoj nacházející. Bez ty zdi těžko jest se nepřátelům obrániti: na té baště jest se jistého vítězství nadáti. Nevím, zdali mi se to zdá, čili nětco jiného skutek ukáže. Zatim tento dar od V. H. M. na místě královny nebeské vděčně přijimajíc, oným vinšem skrze šalomouna položeným v Přísloví v třetí kapitole, žádáme se odměniti, aby podlé slova jeho: Honorantes Dominum (Dominam) de sua substantia impleantur horrea frumento, et vino torcularia redudent. Ctících Pána (Pani) z svých statečkův naplnily se stodoly obilím a vínem presové oplývali.
Actum na svaté Hoře den památky svatého Jiří, léta Paně šestnáctistého padesátého druhého-
Vaší hraběci
milosti

služebná

rezidenci příbramská.